Ten, který je skutečností

Francis Schaeffer

Do středu pozornosti moderního světa je stavěn lidský rozum – či spíše to, co se za „rozum“ vydává. Jako by on sám byl měřítkem všech věcí; co rozum neobsáhne, to neexistuje. A na toto uctívání rozumu jako by přistoupila i moderní filosofie a teologie: Náboženství, to prý je věcí citu, nikoliv rozumu. V náboženství nejde o pravdu, jde o náboženské vyžití.

Znamená to tedy, že rozum a víra stojí proti sobě? Že náboženství je jedna věc, ale opravdový život, to je něco úplně jiného? Je tedy křesťanství pouhý mýtus, jehož Bůh není rozumem poznatelný a tudíž se o něm nedá racionálně diskutovat?

S těmito nesnadnými otázkami se křesťanské myšlení potýká již více než jedno století. Jedním z těch, kteří tomuto trendu vzdorovali nejvytrvaleji, byl evangelikální teolog Francis Schaeffer.

Francis A. Schaeffer

Přesto, že během svého života se Francis Schaeffer stal jedním z nejvlivnějších křesťanských myslitelů 20. století, jako mladík s církví nevycházel vůbec dobře. Jako dospívající dospěl k závěru, že Boha, jehož existence je navíc krajně nejistá, nepotřebuje. Vyzkoušel už chození do kostela a nedostalo se mu odpovědí, které hledal. Po určité době, kdy se prohlašoval za agnostika, se rozhodl ještě jednou přečíst Bibli a zjistit sám za sebe, co tahle kniha vlastně říká. A tu - během šesti měsíců se přesvědčil, že Bůh existuje, že je osobou, která chce vstoupit do jeho života a že Bible je jeho sděleným slovem lidem. V roce 1930 osmnáctiletý Francis August Shaeffer přijal v modlitbě Krista jako svého zachránce.

Od onoho dne po více než padesát let se Shaeffer vášnivě věnoval zvěstování a obhajobě evangelia. Jako jeden z předních křesťanských myslitelů a apologetů novověku napsal 24 knih, které byly přeloženy do více než 20 jazyků. Shaefferovo základní poselství je jednoduché a přesto – či právě proto - šokující: „Nekonečný, osobní Bůh existuje, je zde, a nemlčí“. A Bible jako Boží Slovo je jediným průvodcem, kterého člověk potřebuje, aby porozuměl své minulosti a vyřešil své současné problémy.

Když Shaeffer v roce 1938 ukončil teologická studia, Spojené státy čelily mnoha novým sociálním a politickým problémům. On i jeho choť Edith byli více než aktivní v hledání příležitostí k obhajobě tradičního křesťanského učení. Jako pastor několika sborů se Shaeffer hrozil nad kompromisy, které viděl v mnoha velkých protestantských denominacích. V pozdních 40. letech pak cestoval po Evropě a ke svému překvapení se zde setkal s ještě větší potřebou pomoci; proto se posléze odstěhoval do Švýcarska, aby zde pracoval s mládeží.

Filosofie jako řídlo kultury

Jak nejlépe se však dotknout kultury, která je tak uzavřená Božímu vlivu? Schaeffer rozpoznal filosofii jako zřídlo populární kultury a popsal proces její postupné proměny. Ve svých knihách opakovaně hovořil o tom, jak naše současná kultura vyrostla ze znečištěných kořenů hluboko ve středověku. Filosofické názory vždy nejprve ovlivňují elitu, posléze si je však osvojují i široké vrstvy společnosti. Po čase pak celá společnost vyznává názory, jejichž počátky byly původně pouze „filosofické“. Na úrovni běžného života jsou filosofické ideje elit vyjadřovány v jednoduchých sloganech: „Žij a nechej žít“ (tolerance), „je to ženino rozhodnutí“ (jde-li o umělý potrat), „to je jen váš názor“ (relativismus).

Schaeffer viděl, že filosofické koncepty osvícenského myšlení daly růst úplně novému způsobu myšlení, jehož výsledkem je relativismus. Geograficky se relativismus šířil z Německa do Holandska a Švýcarska, později se uchytil i v Britanii a Americe. Relativismus, ovládající zpočátku pouze intelektuální vrstvy, byl posléze prostřednictvím populární kultury, zavlečen i mezi nižší vrstvy. Střední třídu, jejíž závislost na masové, populární kultuře své doby není tak bezprostřední, tento ničivý vliv často míjel – proto dodnes, především v anglo-americkém světě, je právě střední třída často zastáncem konzervativních postojů – na rozdíl od intelektuálních elit, která tak rády a ochotně podléhají „duchu doby“.

Připadá vám to příliš teoretické? Opak je pravdou, týká se to každého z nás: Unikátností 21. století je schopnost „přeložit“ moderní liberální hodnoty do řeči všedního života a dopravit je do všech sfér a oblastí lidského bytí – a to vše prostřednictvím masových médií, prostřednictvím filmu, televize, videa, skrze knihy, časopisy, internet. Neschopnost myslet kriticky během „zábavy“, obzvláště té televizní, vystavuje dokonce i křesťanské společenství zranitelnosti. Spokojeně se dáváme „bavit“ programy, jež zcela odporují naším nejdražším hodnotám či je přinejmenším zlehčují, zesměšňují či urážejí – aniž bychom si to vůbec uvědomovali!

L´Abri

V roce 1955 Schaefferovi oficiálně otevřeli svou chatu ve Švýcarských Alpách jako „domov“ pro důsledné křesťanské vyučování, kam může přijít kdokoliv a naslouchat biblickým výkladům, podněcujícím myšlení a otázky. Toto místo duchovního odpočinutí i hledání dostalo francouzský název L´Abri, což znamená Útulek.

V šedesátých letech, kdy se otřásaly v základech mnohé společenské autority, se L´Abri stalo cílem tisíců mladých lidí. V revoluční době, kdy společnost rychle ztrácela schopnost rozlišovat mezi pravdou a omylem, dobrem a zlem, mělo být úkolem L´Abri pomoci lidem tuto schopnost znovu objevit a pěstovat ji: naučit se znovu rozlišovat, nebát se zaujímat jasné postoje.

„Dílo L´Abri má dva úzce související aspekty“, napsal Schaeffer: „Je pokusem dát poctivé odpovědi na poctivě položené otázky – odpovědi, které budou racionální, logické a srozumitelné. Druhým je potvrzení skutečnosti, že osobní a nekonečný Bůh je skutečný a skutečně jedná i v naší generaci. Lidé, kteří k nám přicházejí, se setkávají s oběma těmito aspekty současně, simultánně; vždyť jsou to dvě strany jedné mince.“

V Schaefferově chápání pravda musí být „nadpřirozeně“ zakoušena a prožívána, stejně jako „přirozeně“ poznávána, chápána a racionálně diskutována. Cílem je ukázat světu, že Bůh je skutečný, že není jen zdáním či předmětem náboženské víry, ale je Tím, který je skutečností.

Malá chata, ve které zpočátku hledali útočiště stranou dění sami Shaefferovi, se postupem času stala místem, které poskytlo duchovní zázemí, skrýš a přístřeší mnohým, kteří potřebovali pomoc a hledali odpovědi na základní otázky smyslu života.

Ten, který je skutečností

V roce 1968 Schaeffer publikoval své první dvě knihy - Escape from reason (Únik od rozumu) a The God Who Is There (Ten, který je skutečností). V těchto stěžejních dílech zkoumal cesty, po nichž ostatní filosofové kráčeli, aniž by ovšem adekvátně odpovídali na skutečné otázky. Věnuje se v nich jedné z nejzákladnějších otázek: jak poznáváme a jak víme, že víme. Bez správné epistemologie – teorie poznání - bude vše následující špatně.

V dnešní době, která uctívá rozum a současně mu jedním dechem upírá schopnost cokoliv smysluplného s jistotou vypovědět o těch nejzákladnějších otázkách lidského života, jsou tato slova skutečným dynamitem. „Pravda křesťanství je v jeho pravdivosti“, psal Schaeffer. „Můžete jít až na konec světa a nemusíte se bát, jako ve středověku, že na konci se zřítíte a pohltí vás draci. Můžete dotáhnout svou intelektuální diskusi až do konce, protože křesťanství není jen pravdou dogmat, není pravdou jen v tom, co říká v Bibli o Bohu, ale je pravdivé k tomu, co je kolem nás“.

Schaeffer trval na tom, že duchovní bitva se nevede jen na úrovni náboženské, že kořen sporu mezi biblickým křesťanstvím a moderním myšlením nevězí vůbec v tom, že se liší naše názory náboženské – především se zcela rozcházejí naše odpovědi na otázku, kdo je člověk a na zcela odlišných filosofických základech a předpokladech.

Poté, co Nejvyšší soud USA v roce 1973 svým rozsudkem v případu Roe vs. Wade otevřel dveře legálnímu umělému potratu na požádání, obrátil Shaeffer svou pozornost od Evropy zpět k Americe. Ve své knize „How Should We Then Live?“ (Jak teď máme žít?) Shaeffer pojmenoval zásadní problémy, které vedly k tomuto znehodnocení života. Takový kolaps hodnot může následně vést k dalšímu násilí proti lidskému životu, k euthanasii. Kniha „Whatever Happened To The Human Race?“ (Co se to stalo s lidstvem?) se potýká právě s těmito společenskými problémy.

Víra není skokem do tmy

Shaeffer býval často kritizován nevěřícími lidmi, a co je ještě zajímavější, i mnoha věřícími, kteří se obávali jeho jednoznačného trvání na plné adekvátnosti biblických odpovědí. Byl přesvědčen, že ortodoxní křesťanství je dost silné na to, aby čelilo světskému myšlení na jeho vlastním území.

Stejně vášnivě Schaeffer hájil rozum – a to jak vůči těm, kteří z něj chtěli dělat poslední instanci a jediné měřítko všeho, co jest, tak i proti těm, kteří rozum a racionální myšlení z „náboženské sféry“ vykazovali. Křesťanem se nemůže stát nikdo, tvrdil Schaeffer, kdo nepochopí, co křesťanství říká; nikdo nemůže uctívat Boha, o kterém nic neví, kterého nelze poznat. Poznání tedy předchází víru. Proto výzva k jednání (např. k pokání či k víře) může přijít až poté, co člověku poskytneme náležitý racionální základ a zprostředkujeme mu porozumění.

Než je člověk připraven stát se křesťanem, musí získat správné chápání pravdy. Naše představa pravdy výrazně ovlivní naše chápání toho, co znamená státi se křesťanem. Vždyť kupříkladu výraz „přijmout Krista jako svého Pána“ může znamenat téměř cokoliv - pokud nevyjasníme, co máme na mysli. Pouhé použití slova „Bůh“ nic nedokazuje. Musíme do něj vložit obsah. Slovo bůh samo o sobě není odpovědí na problém člověka, na rozdíl od židovsko – křesťanského obsahu toho slova, tak jak nám je dáno v Bibli.

Stát se křesťanem zkrátka neznamená bez rozmyslu přitakat, slepě skočit do tmy, bez důvodů, prostě „jen uvěřit“. Zdá se vám to odvážné? Ano, Schaeffer dobře věděl, že tvrdit, že pravá víra je ta, která věří na základě poznání, znamená říkat něco, co v církvi dvacátého století může způsobit výbuch.

„To, co může být o Bohu poznáno“, píše apoštol Pavel v Novém Zákoně, „je lidem zjevné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho neviditelné znaky, totiž jeho věčná moc a božství, jsou přece od stvoření světa jasně vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu.“ Problém lidí podle apoštola Pavla není v tom, že by příliš přemýšleli, nýbrž v tom, že „poznali Boha, ale neoslavovali ho jako Boha, ani mu nebyli vděční“. Možná právě přemýšleli příliš málo, někteří možná vůbec... Jinými slovy: nebyli schopni či ochotni správně porozumět tomu, co poznali, vyvodit z toho logické závěry a pak podle nich jednat. Založili své porozumění na myšlenkách jiných lidí, kterým „bezmyšlenkovitě“ uvěřili, nikoliv na pravdě - a jejich životní filosofie se stala jen prázdným svodem.

Když v roce 1981 byla u Shaeffera objevena rakovina a zbývalo mu údajně jen šest měsíců života, nevzdal se práce. Byly mu dány další tři roky aktivního života a vyučování.

Shaeffer zemřel doma 15. května 1984. Jak řekl president Ronald Reagan: „O málokom se dá říci, že se jeho život dotkl mnoha ostatních a poznamenal je k lepšímu; o Dr. Francisu Shaefferovi se bude říkat, že jeho život poznamenal miliony duší a přivedl je k pravdě jejich Stvořitele“.

Sestavili David Floryk a Astride Wenigerová – Noga,
publikováno v Konzervativním listí č. 23