Můj sen o křesťanské universitě

David Floryk

"Cílem poznání je smír mysli s věcmi.
Cílem zbožnosti je smír svědomí s Bohem.
Cílem politiky je smír mezi lidmi.
Tyto tři cíle by měly být v člověku spojeny.
Jenže kdo má moc, nedbá o moudrost, kdo má poznání, nedbá o zbožnost, a zbožní se často vyhýbají vědění i moci.
I ti, kdo by chtěli mít všechny tři, ani jedno neumějí.
Proto se člověk musí poctivě učit, jak zacházet s poznáním, s mocí a s vůli k dobrému."

Jan Amos Komenský
(parafrázovaný výrok, citováno dle Benjamín Kuras: Slepování střepů)

Pořadatele dali tomuto bloku název "Od místa smrti k místu života" a já bych měl v jeho rámci presentovat projekt křesťanské university, která by podle některých úvah mohla mít své sídlo právě v Terezíně. Než se však k tomu dostanu, musím začít poněkud zeširoka, aby to mělo smysl, abyste mi dobře porozuměli.

Začněme samotným Terezínem: ten je spojen se jmény Josef II. a Marie Terezie. Pamatujete si z dějepisu - čeho jsou jejich jména symbolem? Osvícenství, osvícenského absolutismu, osvícenských reforem, modernizace říše, povinné školní docházky, zrušení nevolnictví,...
Zastavme se chvilku u pojmu osvícenství. Co je osvícenství? S trochou zjednodušení: Myšlenkové hnutí, které prošlo postupně celou společností a bylo neseno takovou optimistickou důvěrou v lidský rozum, jeho schopnosti. Rozum - osvícený poznáním - měl být napříště vůdce a rozhodčím.

Byla to reakce na "středověk", na středověký obraz světa, kdy lidé chápali sami sebe jako podřízené nějaké vnější autoritě. A je v této souvislosti jedno, zda tou autoritou byl Bůh, papež, církev či císař. Převládal zkrátka obraz uspořádaného světa, v němž člověk jako jedinec i lidstvo jako celek má svůj příběh, svou roli, která není závislá na něm samotném, ale je odvozená od něčeho, co je přesahující, vnější, nadřazené.

Zdálo se tehdy - na konci středověku - že podřizovat se tomuto obrazu - podřizovat rozum vnější autoritě - nedopadá dobře, že to nefunguje, že se to neosvědčilo: vždyť to vedlo k náboženským válkám, k fanatismu, k rozdělení, k úpadku.

Proto se zdálo, že je načase rozum emancipovat, oprostit od vnějších autorit, falešných opor, předsudků, pověr - a nechat jej autonomním, svéprávným. Soběstačným. Vždy´t lidstvo je už dospělé, obejde se bez poručníkování. Rozum je schopen vše propátrat, všemu porozumět, vše odhalit, napravit, naplánovat, zvládnout. A pak podle poznaného jednat. Racionálně, pokrokově, bez předsudků.
Vypadá to, že krok tímto směrem byl ve své době nevyhnutelný - bylo vskutku načase odvrhnout falešné opory. Vždy´t díky tomu je moderní svět moderním světem.

Tehdejší "otevření očí" lidského rozumu přinejmenším urychlilo (ne-li přímo umožnilo, alespoň v některých ohledech) rozvoj - vědy, techniky, kultury, demokracie, hospodářství.

Nicméně, zdá se, že onen optimistický příběh o lidském rozumu, který na vše stačí a je hoden být sám sobě měřítkem a pánem, dostal dvacátým stoletím drtivé rány: neuměl zabránit - ba dokonce možná že dokonce napomohl - tomu, že lidstvo doputovalo k holocaustu, ke gulagu, v diktaturám, teroru. K Terezínskému ghetu.

Není sám Terezín smutnou ilustrací, symbolem tohoto trendu?

Terezín jako vojenská pevnost sám byl vystavěn v rámci vlny modernizačních opatření po prohrávaných prusko - rakouských válkách. Byl vybudován jako ambiciózní pevnost, byl to výkřik tehdejšího vojenství, perla fortifikačních technologií, symbol modernizace - avšak tomuto svému účelu nikdy nesloužil! Naopak se stal vězením - a po celou dobu své existence byl žalářem, až do hořkých dob gheta.

Nezatratili jsme tehdy spolu s těmi falešnými oporami, vskutku zralými k opuštění, i něco cenného, co nemělo být opouštěno?

Neodřízli jsme se tenkrát od zdrojů, která nám pak později scházely? A možná - v našem obraze světa - scházejí dodnes?

Lidé si tváří v tvář 20. století říkají, že člověk si vlastně neumí sám vládnout, že lidský rozum zdaleka nemá na vše odpověď, že je vlastně spíš šílené nechat jej dělat si, co chce...

A mnozí naši současníci z tohoto krachu tohoto moderního, osvícenského příběhu, dělají (unáhlený a nesprávný, nicméně zdánlivě nevyhnutelný) závěr, že tedy žádný příběh, společný všem, nějaká vize, mýtus, který by dával smysl celku života a světu - že nic takového neexistuje.

Že by sice bylo krásné, kdyby byl - vždyť lidské srdce volá: kéž by byl! - ale rozum skepticky odpovídá: není, je bláhové o tom snít, vždy´t víme, jak to dopadlo, kam to vedlo, zanech báchorek a čel skutečnosti, že to žádný smysl nemá...

Tomuto postoji se říkává postmoderní a mívá dvě krajnosti: skepse a cynismus, na straně jedné - a na druhé: radikální pluralismus: kdy každý má svou pravdu, svůj příběh, lze si "zvolit", jakému příběhu, jaké pravdě chci věřit a podle toho se sám zařídím - a ostatní ať si dělají co chtějí...

Tohle je situace, v níž jako křesťané dnes stojíme. Ale my přece víme, že je, že existuje příběh, týkající se všech lidí, příběh, v němž je místo pro každého, příběh, který může "osvítit" naši zdejší existenci a dát smysl našemu života - jako jednotlivců i jako lidstva. Je to ten Ježíšův příběh: příběh o Bohu, který se vztahuje k lidem, nebo´t je stvořil a chce s nimi mít společenství. Příběh o Bohu, který má být hledán. Příběh o smíření s Bohem.

Tento příběh máme nějak dosvědčovat, předávat dál. A tento příběh může také nově "uspořádat" to, co se zdá beze smyslu, co postrádá úběžníky, co se zdá být nahodilou směsí bez ladu a skladu - pohled na svět "Božíma očima" může pomoci utřídit poznatky, které se zdají být nesouvisející.
Vždyť pokud je svět stvořen Bohem, který je rozumný a dobrý, pak i celé jeho stvoření bude jistě celistvé, smysluplné, poznatelné.

A tu se konečně dostávám ke křesťanské universitě: sen o ní je snem o vzniku vysoké školy, kde by tento příběh byl nějakým způsobem "doma". Kde by vzdělávání - v jakékoliv oblasti, oboru lidského poznání - probíhalo u vědomí těchto přesahujících souvislostí.

Nesníme primárně o "teologické" škole: jde nám o školu, kde by cokoliv, "vše, co jest", bylo nahlíženo v kontextu onoho kosmického, člověka přesahujícího příběhu - a dostávalo tak smysl.
V České republice je dnes téměř 40 soukromých vysokých škol. Proč by jedna z nich nemohla být "křesťanská"? - v tom smyslu, že by tam onen evangelijní příběh byl nějak na svém domácím území? Dával by smysl, vytvářel kontext celému celku poznání, napomáhal by navracet ztracenou "celistvost" života a pravdy.

Škola, která by znovu představovala modernímu světu křesťanský étos, křesťanský postoj ke světu - ke všemu, co jest. Škola, který by byla místem pokorného hledání souvislostí, hledání pravdy. Možná škola pro ty, kteří chtějí "jít na vejšce do hloubky" J?
Dříve, než se (konečně) dostanu ke konkrétním, měřitelným J faktům a datům o stavu projektu, zůstanu ještě chvíli na obecnější rovině a uvedu tři čtyři témata, hodnoty, principy - které mám spojeny s počínáním nás křesťanů v dnešním světě obecně - a které tedy mám na srdci i v souvislosti s projektem křesťanské university.

Tou první věcí - či hodnotou, možná ctností, je ODVAHA. Odvaha jít nevyšlapanou cestou, jít proti směru, odvážit se "bořit hradby mlčení", otvírat nepohodlná témata, mít odvahu čelit davu; odvahu vrátit se, obrátit se, jít zpět, odvaha dělat věci "postaru" - ukáže-li se, že je to tak lepší - i odvaha k novotám, jsou-li "na čase".

A ve vztahu k vysoké škole? Možná odvaha trvat na "tradičním" úkolu vzdělávání, kterým je člověka pozvedat, vy-chovávat, vytrhávat z "barbarství" a pozvedat k věcem vznešeným. Možná odvaha dotáhnout do konce myšlenku kampusu - která je (alespoň ve své ideální podobě) vskutku protisměrná moderním trendům - vidí totiž universitu nikoliv jako "market", kde si každý sám do košíku naloží, co ho zrovna napadá, nýbrž jako "společenství" (uni-versitu) těch, co společně hledají pravdu.

Druhou hodnotou, kterou svět potřebuje připomínat - a hlavně vidět (na nás) je dlouhodechost - neboli poněkud vznešeněji: to, co Jiří Unger nazývá "MENTALITA STAVITELŮ KATEDRÁL". Obdivujeme dnes gotické katedrály, jediným pohledem obhlédneme celou stavbu - ale častokrát nám nedochází, že ona se stavěla desítky, ne-li stovky let. Že když Karel IV: rozhodl postavit sv. Víta, věděl velmi dobře, že ten chrám hotový nikdy neuvidí. Potřebujem - právě v dnešní instantní době - myslet o věcech dlouhodobě - a nejen o nich snít, ale i je prakticky plánovat - věci, ze kterých užitek budou mít až další generace. Náš Jan Amos Komenský je takovým duchovním stavitelem katedrál: uprchlík, štvanec, přišel o rodinu, o domov, o knihovnu - ale stále dál a znova a opět: sepisoval projekt reformy školství, ne-li přímo reformy světa - přesto že hořce věděl, že jej nikdy fungovat neuvidí... Není on tím pravým patronem křesťanské university? Zasloužil by si to: češi se jeho jménem zaklínají (a nejvíc, o hrůzo, ve školství!), ale kdo jej doopravdy četl a zná?

A ta třetí věc: možná paradoxně, ale přesto - či právě proto - ZDRAVÝ ROZUM. Obhajoba zdravého rozumu, logického úsudku - obhajoba schopnosti rozumu dobrat se s jistotou pravdy, porozumět souvislostem. Ano, rozum ponechaný sám sobě tápe (to byl omyl osvícenců), ale závěr, že tedy je potřeba na racionální úsudek rezignovat, je také omylem - stejně tragickým.

Víte, že "zdravý rozum" hájí i Nový zákon? Apoštol Pavel před místodržitelem Festem, předkládal k uvážení Ježíšův příběh. A Festus pobouřeně zvolal: Blázníš, příliš mnoho znalostí ti zatemnilo rozum! A Pavel klidně odpovídá: "Nešílím, ale jasně vyjevuji slova pravdy a zdravého rozumu... tedy: pravdu (řekněme: biblickou, náboženskou, nadpřirozenou pravdu) a ruku v ruce s ní: zdravý rozum, zdravý úsudek. Myslím, že křesťanům se v dějinách moc nedařilo držet obě tyto věci pohromadě, v souladu, v harmonii. Že podléhali pokušení zdůrazňovat tu jeden, tu druhý aspekt. Ale tajemství je právě v tom "jasně odhalovat" obojí...

Tyto věci bychom měli přinášet dnešnímu světu - neboť je velmi potřebuje (možná aniž to ví). Kéž by křesťanská universita byla místem, kde se tato slova, tyto hodnoty nějak stanou tělem, skutečností. Nevím, jestli je doba zralá k tomu, aby se to naplnilo, jistě je však zralá k tomu, aby se o tom mluvilo, abychom se za to modlili, abychom o tom snili.

Autor je členem pracovního týmu "Christian College. Společnosti pro založení křesťanské univerzity".
Referát byl přednesen jako úvod k presentaci projektu Christian College dne 28.6.2009 v Terezíně v bloku "Od místa smrti k místu života" na konferenci "Zbořit hradby mlčení", viz: www.go-east-mission.de, sekce "pozvání". Více o projektu křesťanské university naleznete na www.jinaskola.cz