Muž, který podal důkaz, že jeden člověk může změnit svou dobu

William Wilberforce

Otrokářství na mušce

Na konci 18. století nabývalo stále více vlivných lidí v Britanii přesvědčení, že otrokářství je v rozporu s evangeliem. Využívání otrocké práce lidí, zbavených osobní svobody, systém, který středověká Evropa zdědila a který byl (a v mnoha mimokřesťanských civilizacích dosud stále je) součástí hospodářského života od nepaměti, se počátkem novověku stávalo díky rozmachu mezinárodního obchodu nepřehlédnutel-ným, a současně do nebe volajícím společenským zlem. Nastal čas, aby Západ, který světu daroval ideál osobní a politické rovnosti a svobody všech lidí, vyčistil a zacelil i tuto ránu. Západ otrokářství nevymyslel; Západ otrokářství zrušil.

Avšak realizovat záměr, který mnozí nahlédli jako správný, nebylo snadné. Obchod s otroky, který hodlali napadnout, byl na sklonku 18. století ohromným businessem: přes oceán se každým rokem přepravovalo z Afriky k břehům Evropy a Severní Ameriky více než sto tisíc černých otroků. Panoval dokonce názor, že obchod s otroky "je nerozlučně spojen s obchodem a blahobytem, ba dokonce s národní bezpečností Velké Británie". Otroctví bylo tehdy legalizováno výsadními právy, zákony, které schválil parlament a mezinárodními dohodami. Co však bylo ještě důležitější: tento obchod zasahoval i zájmy mas obyčejných lidí. Británie byla tehdy největším obchodníkem s otroky na světě. Stovky lodí, tisíce námořníků a stovky milionů liber se točily v tomto špinavém obchodě.

Postavit se proti tomuto proudu znamenalo jít téměř "proti všem". A vytrvat, k tomu bylo zapotřebí mít dostatek charismatu, síly, odvahy, přesvědčení, víry a najít stejně smýšlející lidi. Takovýmto nonkonformním člověkem byl i jeden z nejvýznamnějších britských politiků: poslanec a rétor William Wilberforce (1759 - 1833).

William Wilberforce

Narodil se v roce 1759 v rodině obchodníka v přístavním městě Hull. Když bylo Williamovi devět, jeho otec náhle umírá a chlapec je poslán do Londýna do péče příbuzných. Zde, u své tety, která patřila k rannému metodistickému hnutí, se poprvé setkává s živou křesťanskou vírou. V 17. letech pak odchází William do Cambridge a třebaže studia nedokončil, získal zde dobrou znalost klasiků.

V roce 1780, v pouhých jedenadvaceti letech, se stává poslancem britského Parlamentu, kde díky své výmluvností a šarmu získává přezdívku "slavík Dolní sněmovny". Metodistická výchova z dětství jej neuchrání nástrahám hráčství a občasného pití. O čtyři roky později cestuje po Evropě s kamarádem Isaacem Milnerem, s kterým se zapojuje do rozhovorů o křesťanství. Na této cestě spolu čtou knihu Philipa Dodridgeho, která Wilberforce zasáhne natolik, že změní svůj život a vyzná svou osobní víru v Krista. Wilberforce, už jako známá postava britské politiky, prožil to, čemu později říkal "Velká proměna".

Po svém obrácení se chtěl stáhnout z veřejného života, aby v klidu a samotě dbal o svůj duchovní život. Poslechl však radu Johna Newtona, bývalého obchodníka s otroky, který se po svém obrácení stal duchovním. Ten Wilberforce povzbuzoval, aby zůstal činný ve veřejném životě a viděl svou politickou kariéru jako službu Kristu. William vzal Newtonova slova vážně - shromáždil kolem sebe podobně smýšlející osobnosti anglického společenského života a vytvořil evangelikální křídlo, které intervenovalo v celé řadě různých humanitárních případů a prosazovalo reformní program křesťanské obnovy společnosti. Největší zaujetí Wilberforce věnoval úkolu postavit mimo zákon obchod s otroky i samo otrokářství. Své první parlamentní vystoupení proti otrokářství zakončil slovy: “Sire, pomyslíme-li na věčnost a budoucí důsledky lidského konání, co v tomto životě by mohlo přimět člověka, aby jednal proti příkazům svého svědomí, principům spravedlnosti a Božímu zákonu?!” Návrh zákona byl zamítnut a Wilberforce jej přednášel každým rokem znovu a znovu, po dlouhých 18 let!

Náprava mravů

Avšak nejen kauzu otroků vzal Wilberforce za svou: náprava mravů byla jeho druhým životním cílem. Dostupnost vzdělání a lékařské péče pro chudé, parlamentní reformy, otázky náboženské svobody, omezení dětské práce, podpora zahraniční misie – to byly kauzy, jímž se “Claphamská sekta”, jak byla Willberforceova skupina posměšně nazývána, věnovala. V okruhu těchto lidí se zrodily mnohé reformní plány, svépomocné organizace a projekty (Britská a Zahraniční biblická společnost, kolonie pro osvobozené otroky v Sierra Leone, a další).

Navzdory vynikajícím osobnostem, které v tomto boji mobilizovali, první vítězství si vyžádalo hodně času. Wilberforcův legislativní návrh na zrušení obchodu s otroky byl uzákoněn roku 1807, přesně dvacet let po jeho prvním legislativním pokusu.

Zbývalo ještě vyřešit otázku těch, kteří již v otroctví byli. Tady Wilberforce překvapil mnohé tím, že argumentoval pro odklad. Cítil, že příliš rychlé prosazení totálního osvobození otroků má svá rizika. Na důsledky plynoucí z emancipace bylo třeba připravit všechny strany a k tomu bylo zapotřebí určitého času. Tento čas však přišel až dne 26. 7. 1833, kdy sněmovna schválila návrh zákona na osvobození otroků ve všech britských državách.

Nesmírně se Wilberforce radoval, že se "dožil dne, kdy se mohl stát svědkem toho, že Anglie byla ochotna dát 20 mil. liber šterlinků na zrušení otroctví v Anglii". Neboť bylo i pro většinu pozorovatelů udivující, že "britský národ si v době svízelné ekonomické situace uložil takovou daň, aby byla černochům udělena svoboda". A tak se Wilberforce těsně před smrtí dočkal konečného výsledku své usilovné celoživotní práce.

Boj o zákaz otroctví musel být ještě vybojován ve Spojených státech, kde se stal dokonce jedním z důvodů k občanské válce – první krůček však byl učiněn! Vytrvalé úsilí nakonec slavilo úspěch, přineslo Britanii požehnání a položilo základy pro velká morální a náboženská probuzení viktoriánské éry.

David Bebbington, který se v knize "Více než vítězové" zamýšlí nad životy mnoha minulých i současných hrdinů víry, o Wilberforcovi píše: "Měl dynamiku, která pocházela z vědomí Božího povolání". A v čem ta "dynamika Božího povolání" tkvěla? Wilberforce kategoricky odsuzoval radikalismus a kladl důraz na praktickou povahu křesťanství, odmítal náboženskost. K dosažení svých cílů využíval běžných prostředků, jako jsou přesvědčování, vzdělávání, využití legislativy či podpora dobrovolných spolků. V úsilí za spravedlnost byl trpělivý a vytrvalý. Jeho životopisec napsal, že Wilberforce “podal důkaz o tom, že jeden člověk může změnit svou dobu, třebaže tak nemůže učinit sám”.

Zpracoval Jiří Jureček

Byl týmovým hráčem

Wilberforce byl velikánem, ale to, čeho dosáhl, nemohl udělat sám. Oporou a zázemím mu byla Claphamská sekta, skupina evangelikálních přátel, scházející se mezi lety 1790 – 1830. Toto posměšné jméno získali díky kapli v londýnském Claphamu, kde se dvakrát týdně scházeli k modlitbám. Když však jejich obecenství, založené na sdílené víře v Krista a blízkém přátelství v dobrém i ve zlém, začalo dosahovat úspěchů, nikdo se již nesmál. K vzácným hostům, kteří během času považovali za čest být v Claphamu přivítáni, patřil i ministerský předseda William Pitt.

Šlo většinou o bohaté, vzdělané, politicky konzervativní Angličany, kteří byli nábožensky tolerantní a svobodomyslní. Mnozí z nich byli členy Parlamentu, kde bojovali za zrušení otroctví a podporovali reformní zákony.

Zápas, který vedli, považovali za společnou věc. A tak Wilberforce využíval právnického talentu Jamese Stephense a spisovatelských vloh Thomase Clarksona, čerpal z finančních zdrojů Henryho Thorntona, hledal duchovní rady u Johna Newtona a povzbuzení u Hannah Morové. Wilberforce byl týmovým hráčem, který dobře věděl, že “jeden jich zažene tisíc, ale dva zaženou deset tisíc”, jak dosvědčuje už Starý zákon.

Ve dvojím ohni

William Wilberforce se setkával s kritikou na obou stranách – nejen u těch, kteří otroctví z těch či oněch důvodů hájili (a byli mezi nimi i lidé úctyhodní, vzdělaní a vlivní), ale i u těch, kteří bojovali za jeho zrušení. Mnozí, zejména mezi křesťany, chtěli zrušit otroctví okamžitě. Wilberforce, jež se zpočátku soustředil pouze na obchod s otroky a otroctví samo nechávat stranou, byl v jejich očích podezřelým kompromisníkem. Odmítali s ním spolupracovat, chtěli totiž “všechno nebo nic”. Jelikož však “všechno” bylo nedosažitelné, nezískali tito radikálové nic - na rozdíl od Wilberforce, který krůček po krůčku získal vše. Poté, co byl zakázán obchod s otroky, nadechl se k novému boji a začal řešit situaci těch, kteří již otroky byli.

I dnes jsou mnozí reformní politici vystaveni této kritice, neboť prosazují mnohdy žádoucí změny pomaleji, než by se líbilo těm, co vše z bezpečné vzdálenosti pozorují. Avšak ti, kdo na hřišti tvrdě bojují, musejí často volit nejen mezi ctností a nectností, mezi dobrem a zlem, ale i mezi různými ctnostmi a dobry navzájem.

Odmítal revoluci i reakční konzervatismus

Wilberforce byl kritikem revolučního radikalismu, který vybuchl ve Francii revolucí roku 1789. Revoluce prosazovala deismus, soustředěný na člověka a jeho “práva”, který byl totální antitezí všeho, čemu věřil Wilberforce. Utopická a zároveň radikální řešení považoval Wilberforce za cestu k mizerii lidského rodu, byl totiž přesvědčen, že v cestě k uskutečnění revolučních snů stojí lidská hříšná přirozenost.

Přesto, že odmítal úzce stranickou politiku a byl jako poslanec nezávislý, vždy podporoval torryovskou vládu a jeho názory na většinu politických otázek jej jednoznačně stavěly do tábora těch, které dnes označujeme za konzervativce. Aniž by zpochybňoval zděděný společenský řád, kladl důraz na odpovědnost společensky výše postavených a vyzýval k dobrovolné podpoře a pomoci chudým. Byl si vědom, že cesta ke změně musí být vždy postupná a musí být založena na proměně smýšlení. Věděl, že duchovní obnova a sociální akce jsou nutnými partnery, varoval proto před “fatálním zvykem” oddělovat křesťanskou morálku od křesťanské nauky.

Odmítal-li Wilberforce revoluci, pak stejně tak odsuzoval panické a křečovité reakce tehdejší pravice na revoluční vlnu, vzedmutou Francouzskou revolucí. Pod vlivem hrůzného teroru revoluce měla část vládnoucí vrstvy (a to nejen v Anglii) sklon blokovat jakékoliv reformy v obavě z šíření revolučních nálad.

Wilberforce však byl přesvědčen, že jeho boj je správný a vytrval, i když někteří i v něm viděli revolucionáře.

A především: Wilberforce byl ve svém zápase trpělivý a vytrvalý; mnoho jeho plánů vyhořelo, někdy postupoval nemoudře, prohrál mnoho bitev - ale co je podstatné: vyhrál válku.

Dle knihy Marka Shawa “Deset významných idejí církevních dějin”,
Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2001, zpracoval David Floryk,
publikováno v Konzervativním listí č. 24.