Hlad po kráse - krize dnešní kultury

Alice Ramos

Chtěl bych se zeptat, zdali umění ve svých mnoha formách skutečně lidskou důstojnost povznáší a podporuje, nebo ji prostě jen zobrazuje?
Umění skutečně může lidskou důstojnost povznášet a podporovat. Zvláště některé druhy umění nám umožňují lépe si uvědomovat lidskou situaci a uvažovat sami o sobě. Když například čteme román nebo sledujeme film, žijeme jakoby životem postav, jež v nich vystupují, jistým způsobem se s nimi ztotožňujeme. Tím, že prožíváme osudy jejich protagonistů, dovídáme se něco nejen o nich a o jejich životech, ale také sami o sobě. Existují zejména filmy, romány a divadelní hry, jejichž látka v nás probouzí otázky o nás samých a o našem chování, a mohou tak způsobit změnu v našem pohledu na svět a v našich činech.
Když k tomu dojde, můžeme myslím říci, že nastala změna v našich morálních postojích, snad dokonce došlo k obrácení. Ne nutně náboženskému, ale přece jen k vnitřní proměně, a je-li hluboká, bude se projevovat navenek, v tom, co říkáme nebo děláme. Uveďme pár současných příkladů: ve filmech jako Gandhí nebo Život je krásný (Life is beautiful) nás protagonisté oslovují citově i rozumově; dojímá nás jejich zápas proti nespravedlnosti a obětavá láska nebo jejich radost i uprostřed utrpení. Takováto poselství a bezprostřednost jejich vyjádření v uměleckých dílech mohou mít na diváky přetvářející účinek a mohou vykonat mnoho pro individuální i společné dobro.

Může být umění, které je otevřeně rouhavé nebo necudné, obscénní, skutečně úspěšné jakožto umění?
Řekla bych, že ne. Myslím však, že odpověď na tuto otázku závisí na tom, jaký význam kdo dá slovu "úspěch". Měříme-li jej přijetím u publika nebo honoráři, může mít jistě rouhavé nebo obscénní umění úspěch. Je zřejmé, že nabude-li kultura materialistického a hédonistického rázu nebo stane-li se nepřátelskou vůči Bohu, může se zdát, že takové umění triumfuje, ačkoli by se ve skutečnosti mělo pokládat jen za další známku kultury v úpadku. Pokud nám kultura nepomáhá k tomu, abychom byli víc, nýbrž jen abychom víc měli a abychom lidskou bytost chápali jen jako věc mezi věcmi, pak taková kultura už spěje k zániku nebo je přinejmenším v krizi.
Tady je důležité si uvědomit, že umění, jak zdůrazňovali Aristotelés, Tomáš Akvinský i jiní, je ctnost praktického rozumu uschopňující člověka vytvářet umělecká díla. Je to schopnost zaměřená na dokonalost toho díla, zatímco cílem mravních ctností je dokonalost umělce samého. Ale jelikož je umělec zároveň člověk, tedy mravní činitel, má mít i mravní ctnosti. Ovšem umělec, který tvoří rouhavá díla, nemá ctnost zbožnosti, jež je částí mravní ctnosti spravedlnosti, a tomu, kdo vytváří díla obscénní, chybí ctnost uměřenosti.
Mravní postoje i jejich nedostatek zasahují jak do teoretického, tak do praktického poznání; myslím proto, že nedostatek mravních ctností se bude odrážet i v umělcově díle. Navíc je-li umělecké dílo rouhavé, pak nejen není pravdivým odrazem přirozenosti člověka, nýbrž jí přímo odporuje, protože člověk je svou přirozeností náboženskou bytostí, to znamená má reálný vztah k Bohu. Mohli bychom tedy říci, že takové umělecké dílo není ve shodě s přirozeností člověka; totéž platí o díle obscénním. Není-li tvůrčí činnost a její výtvor v harmonii s naší přirozeností, pak vposledku nemůže přispívat k dokonalosti osoby, a v tomto smyslu není podle mého názoru úspěšné.

Žijeme ve věku relativismu, ve věku skepse vůči pravdě a mravnosti. Myslíte, že to nějak umělce omezuje v jejich tvorbě?
Ano, relativismus skutečně umělce omezuje a myslím, že se to na jejich tvorbě velmi často projevuje. Má-li být tvůrčí imaginace založena na skutečnosti, pak je třeba, aby umělec měl vnitřní vztah k trvalému souboru pravd, k obecnému mravnímu řádu. Není-li pro umělce tento základ dostupný, pak jeho dílo už nebude výrazem reálného, nýbrž značně neadekvátního pohledu na skutečnost a na lidskou osobu, pohledu, který už neuschopňuje umělce ani diváky, aby poznávali, kým skutečně jsou - bytostmi, jež nejsou jen hmotné, ale také duchovní, a proto mají transcendentní rozměr.
Velká část současného umění se vyznačuje subjektivismem a špatným vkusem; nabízí málo víc než okamžité emocionální nebo smyslové uspokojení. Relativismus v poznání, etice, kultuře a náboženství, který dalekosáhle proniká dnešní společnost, infiltruje skoro všechny obory lidské činnosti. Existují nicméně "tvořivé menšiny", jež získávají půdu na všech polích lidského úsilí včetně umění - jsou to umělci, kteří zachycují pravdu, mravní hodnoty a nevyčerpatelnou krásu a promlouvají tak k celé osobě. Americký sochař Reed Armstrong, ruský malíř Igor Babailov nebo německý hudební skladatel Nikolaj Schapfl jsou podle mého mínění příklady obnovy v různých oborech umění. A jestliže taková obnova existuje, třebaže jen v rukou malého počtu lidí, lze doufat, že relativismus nebude mít poslední slovo.

Naznačila jste, že román Obraz Doriana Graye od Oscara Wildea je prubířským kamenem moderních názorů na umění. Jaké poselství z něho vyvozujete?
Jakmile se v estetice položí důraz na formu, na cit, na potěšení z formy předmětu místo na to, čemu se na základě něho můžeme naučit, pak je situace vlastně zralá pro přijetí koncepce "umění pro umění", podle níž je forma důležitější než sdílený obsah a estetika je nakonec víc než mravnost.
Problém, zda je krása důležitější než morálka, se do Wildeova románu promítá zajímavým způsobem. Wilde psal pod vlivem představitele pozdně viktoriánského esteticismu Waltera Patera, podle něhož je umění jen privátní sférou příjemných pocitů. Pater prohlašoval, že otázka pravdy nemá pro uměleckou kritiku význam. Jeho stanovisko k umění stejně jako k životu bylo hédonistické.
Wilde klade v Paterových stopách smysl pro krásu výše než smysl pro pravdu a dokonce i než smysl pro dobro a zlo, a v předmluvě k Obrazu Doriana Graye zastává mimo-morální přístup k literatuře. Avšak román sám nám kupodivu říká pravý opak. Dorian totiž nakonec dospívá k poznání, že hrdina knihy, jehož se snažil napodobit, ba předstihnout, ve skutečnosti otrávil jeho život. Život se zprvu pro Doriana stal uměním: pokoušel se žít jen pro estetická potěšení, pro mimořádné zážitky, a nepodřizovat se žádným normám a pravidlům, od nichž chtěl svou osobnost zcela osvobodit. Při sledování krásy popisované jako "forma génia" se Dorian zcela upnul na fyzickou krásu ke škodě své duše. V různých směrech může být Dorian typickým příkladem současného kultu krásy s důrazem na vnějšího člověka.
Dorianův příběh ukazuje, že filosofie "umění pro umění" může být destruktivní pro umění i pro lidskou osobu. Umění na nás opravdu má vliv, ať už k dobrému nebo ke zlému; není mimo-morální; jsou díla, která naše svědomí probouzejí, a jiná, která je otupují. Umění nám může pomáhat k hlubšímu poznání skutečnosti i nás samých, a proto rozhodně není bez vztahu k pravdě. Oddělovat umění od pravdy, od dobra a od krásy v jejím transcendentním rozměru znamená přivodit jeho zplanění. To je možná jeden z důvodů, proč lidem připadají některá moderní a současná umělecká díla nesrozumitelná a urážlivá.

Jak důležité je umění pro výchovu mládeže? Čemu bychom dnes měli věnovat větší pozornost?
Sféra umění je pro výchovu mládeže velmi důležitá a je nešťastné, že kdykoli se dnes volá po škrtech v rozpočtu, ve školství jsou první na ráně umělecké předměty.
Naše zvláštní pozornost by měla především patřit obrazům, jež jsou prezentovány mladým lidem. Naše éra bývá označována jako "civilizace obrazu", a všichni víme, jak v naší kultuře bují obrazy sexu a násilí. Ty jistě nepomáhají lidem, a zejména mladým lidem, k rozpoznání, že jsou povoláni k něčemu více než jen k životu smyslů. Tyto obrazy někdy vyvolávají zdání krásy, ale je to klamná a falešná krása, která jen probouzí touhu vlastnit, umlčuje hlas svědomí a uzavírá člověka do sebe. Lidé neustále bombardovaní takovými obrazy už nejsou schopni v sobě odkrýt božský a mravní prvek; "zapomínají" na svou pravou identitu. V reálné situaci naší společnosti je třeba živit fantazii mladých lidí obrazy, které vyzařují krásu pravdy a také pravdu krásy. Pravdu totiž nejen uchopujeme analyticky svou myslí, ale ještě dříve ji vnímáme v jejích aspektech dobra, ušlechtilosti a krásy. Právě to je důvod, proč na nás veliká umělecká díla tak silně působí, tak mocně nás k sobě přitahují a zmocňují se celé naší osoby - naší mysli, srdce i smyslů.
Jeden americký profesor vypráví o své zkušenosti z výuky na vysoké škole, kdy se studenty nejprve četl klasická díla starověkých autorů (např. Homérovu Ilias) a pak autorů starokřesťanských, nakonec Augustinův spis De Trinitate. Na příkladě každé ušlechtilé postavy a posléze samotného Krista byli hoši afektivně připravováni na velkolepost Nejsvětější Trojice ještě dříve, než mohli cokoli pochopit z nauky o ní. To se podobá příběhu mladé dívky v Sovětském svazu, které se náhodou dostal do rukou výtisk Lukášova evangelia. Při četbě byla fascinována Ježíšovým poselstvím, v němž rozpoznala krásu pravdy, a prohlásila prý: "Zamilovala jsem se do Něho." Tím nechci říci, že Lukášovo evangelium je pouhé umělecké literární dílo; chci jen zdůraznit, že právě mladí lidé potřebují obrazy, které jim staví před oči lidské konání z jeho nejlepších stránek; potřebují vzory, jež by rádi napodobovali, než jakými jsou filmové hvězdy nebo různí baviči. Oba uvedené příklady ukazují, že krása pravdy je přesvědčivá zejména pro vnímavé lidi s dobrou vůlí, a těch je myslím mezi mládeží většina.
Jiná oblast, která si zaslouží pozornost rodičů a vychovatelů, je jistě hudba; to, zda hudba, kterou mládež poslouchá, uspořádává a uklidňuje emoce, nebo je spíše rozviřuje; zda má moc vést je ke ctnosti a lásce nebo spíše k neřesti a nenávisti. Platón ve svém spise Ústava vyzdvihuje právě hudbu jako výchovný prostředek, který dokáže upevňovat v duších dobro a vštěpovat mladým lidem ctnosti. Má také zato, že výcvik v hudbě uschopňuje mladé lidi, aby rozlišovali dobro a zlo, krásu a ošklivost, a že je dobrou přípravou k rozvíjení rozumu. Myslím, že vychovatelé by dnes měli číst Platóna a Aristotela o významu umění. Oba tito velcí myslitelé nepokládali umění jen za zábavu a hru, ale také za mravní výchovu a intelektuální požitek, jejž Aristoteles nazývá potěšením z učení. Není pochyb, že se z moudrosti těchto antických filosofů můžeme mnoho naučit.

Část rozhovoru serveru MercatorNet s Alicí Ramos, profesorkou filosofie na St. John´s University v Queens, New York (USA), kde přednáší od roku 1987. Je autorkou knih o sémiotice a metafyzice. Z angličtiny přeložil Václav Frei, publikováno v RC MONITORU č. 21, pro KL mírně kráceno.