Chceme být reálnou alternativou k dnešní postmoderní kultuře

Tomáš Dittrich

“Musí tu být přece lidé, kteří půjdou za biblickými ideály”, říká Tomáš Dittrich, šéfredaktor nejčtenějšího tuzemského evangelikálního měsíčníku ŽIVOT VÍRY v rozhovoru pro Konzervativní listí.

Diskuse před referendem opětovně ukázaly, že křesťané jsou ve vztahu k EU, ale i k politice obecně, značně nejednotní...
Na tuto otázku se špatně odpovídá, neboť není zřejmé, co je myšleno pod pojmem “křesťané”. Osobně jsem přesvědčen, že drtivá většina jak českých liberálních protestantů tak katolíků vstup naší země do EU podporovala. Členové evangelikálních církví byli většinou proti vstupu. Co se týče členů např. Apoštolské církve nebo Křesťanských společenství, výrazně převážily názory proti vstupu, u Církve bratrské byla proti vstupu podle průzkumu, který jsem měl k dispozici, ne tak výrazná většina. Konzervativní katolíci se podle mých odhadů proti vstupu postavili téměř všichni. U neliberálních křesťanů je tedy jednota ve věci EU výraznější, než u těch politických témat, kde na pořadu nejsou prvoplánově otázky etiky.

Jak si vysvětlujete, že východoevropané jsou k integraci Evropy mnohem nedůvěřivější, než lidé ze Západní Evropy? Čím to, že mnohé hrozby, na které před referendem varovně poukazovala např. řada křesťanů u nás, nechávají západní církve v klidu?
Nechci být nudný, ale viděl bych to opět diferencovaně. Hodně varování před vstupem do EU jsem opakovaně slyšel naopak z úst západoevropských křesťanů. Podle výsledků nedávných národních referend bych byl skeptický vzhledem k naivitě voličů z bývalého východního bloku a nikoli ze Západu. A už vůbec mi mezi bývalými sovětskými satelity chybí něco jako Norsko nebo aspoň jako Spojené království.

Pokud jste slyšel varování ze Západu, pak se obávám, že tato slova k obyčejnému člověku, byť pravidelnému návštěvníku bohoslužeb a občasnému čtenáři novin, příliš nedolehla. Čím to?
Já mám na mysli především působnost Života víry, který pravidelně čte čtvrtina českých evangelikálů. Ano, jde o málo početnou subkulturní enklávu, tedy o nějakých maximálně 30 tisíc lidí, ale ve srovnání se skutečnými účastníky církevního života jsou evangelikálové pořád ještě velmoc. Podle mých údajů bohoslužby naší “elitní” protestantské denominace, Českobratrské církve evangelické, pravidelně navštěvuje pouze 15 tisíc lidí. Evangelíků tedy chodí vlastně dvakrát méně než evangelikálů, neboť ti chodí pravidelně skoro všichni. U katolíků to bude také hodně málo, zvláště v Čechách. Troufám si tvrdit, že čtenářská obec Života víry patří k nejaktivnějšímu jádru českého křesťanství. No, a v Životě víry o EU píšeme v posledních letech hodně často. Kromě článků českých odborníků (názory pro i proti, ale z mého pohledu měli obhájci argumenty dosti slabé) zde opakovaně zazněly hlasy křesťanských vedoucích ze Západu. Pro mě osobně nejobjevnější byla anketa z dubnového čísla 2002 s devíti vedoucími modlitebních organizací ze Západu (a třemi z Východu), kde proti našemu vstupu do EU zazněly opravdu vážné argumenty.

Zdá se, že u části českých křesťanů stále přetrvává problematický vztah k politice a všemu, co s ní souvisí.
Myslím, že problém je v tom, že speciálně čeští evnagelikálové se dosud nenaučili diskutovat. V politice musí být různost názorů, ale křesťané se odlišným názorem často cítí osobně ohroženi. Když jsem to před lety zjistil, byl jsem z toho smutný. Odráží to konzumní přístup k životu, nízkou míru tolerance a také ovoce nezdravých vztahů k autoritě (ať už kvůli situaci v církvi nebo otiskem sekulární reality). Snad se to někdy změní k lepšímu. Jako šéfredaktor našeho jediného mezidenominačního měsíčníku věc řeším tak, že jsem ve věci kontroverzních témat mnohem opatrnější než před lety. A přitom narážím dál a dál. Určitý rozhovor chci v časopise zachovat, a proto budu patrně znovu a znovu narážet. Osobně jsem byl také kritizován za některé své politické názory, a to z toho titulu, že nejsem odborník. Samozřejmě, že to bylo tam, kde jsem měl jiné názory, než ti, kteří mě kritizovali. Nezájem o odlišný názor a neochota ke skutečné diskusi, ne jen k opevňování svých pozic, mě v posledních letech vedla k tomu, že si své politické názory nechávám více pro sebe.
Je pravda, že nejsem odborník, ale v českém křesťanském periodiku byl patrně prvním článkem, který varoval před vstupem do EU, článek můj (Život víry 1997/11). Uznávám, že ten článek byl neodborný, a že ho šlo napsat mnohem lépe, rozhodně ano, ale odborníci začali své články o rizicích EU psát do křesťanských časopisů až o pár let později.
Myslím, že hlavní zdroj nejistoty českých evangelikálů ve vztahu k politice je pocit ohroženosti tím, že má někdo jiný názor. Je nás taková hrstka! Proto jsme uvykli životu ve svých denominačních ghetech. Život v ghetu ale za mnoho nestojí...

Není tento stav ovlivněn i tím, že v našich zeměpisných šířkách pro to schází tradice, scházejí vzory z dějin, příklady úspěšného angažmá protestantů ve věcech veřejných? Naopak těch neúspěšných příkladů jsou dějiny střední Evropy plné …
Jako politik se mi líbí Palacký, protestant par excellence. Myslím, že by se určitě našli další. Mě osobně se velmi stýská po demokracii posledních desetiletí Rakouska–Uherska. Myslím, že takový prostor pro svobodu a rozvoj českého národa jsme už nikdy později neměli. Byl to skutečně právní stát, kde existovala svoboda slova a kde se utištěný měl skutečnou možnost dovolat práva. Hodně se to pokazilo, a ten rozklad byl obsažen v jádru národa, protože jsme této svobody zneužili a sklouzli k bezbožnému humanismu (stačíme si sami), kteréžto klouzání pokračuje pořád a které, pokud nedojde k obratu, skončí až v plamenech Gehenny. Češi patří k nejsamospravedlivějším národům světa.

Nedávno jste navštívil pražskou kancelář Sudetoněmeckého krajanského sdružení a k otázce smíření se Sudetskými Němci se opakovaně vracíte. Co vás vede k takovému zájmu, když je zřejmě, že takto žádné body nelze získat, a to ani v církvi...
Ano, evangelikálové jsou tak půl na půl. A navíc je to většině z nich lhostejné. Máte pravdu, body nesbírám. Až mám strach věnovat se smíření se Sudetskými Němci na stránkách Života víry častěji, protože nechci odrazovat čtenáře. Jako představitel Křesťanské misijní společnosti, která ŽV také vydává, však jdu za tím, co jednoduše vidíme jako správné. Po léta jsme organizovali modlitby za smíření, a to na prvním místě Čechů a Němců. Dokud se smíření nestane realitou v srdci českého národa, nechceme s tím proto skončit. Nechci být hloupý, ale ani nechci dělat zbytečné kompromisy. Námi realizovaná genocida Sudetských Němců byla vpravdě plnohodnotnou odplatou za hrůzy, které u nás za války Němci napáchali, a já chci kolotoč nenávisti a pomstychtivosti zastavit. Miluji smíření. Proto šťourám do vosího hnízda. Spravedlnost často naráží. Musí být přece lidé, kteří půjdou za biblickými ideály. Nejdřív je to těžké, občas někoho trochu kamenují, ale výsledek stojí za to.

Jste členem Rady České evangelická aliance. Mohl byste tento spolek představit?
Evangelikální aliance vznikla před 160 lety v Británii a dnes je celosvětovou strukturou národních evangelikálních sítí v mnoha státech světa. Jejími členy jsou u nás sbory menších, tzv. vyznavačských, církví a řada jednotlivců. Připravujeme také možnost, aby se členy EA mohly stát celé církve, což lze v některých jiných zemích.
Aliance představuje hlas evangelikálních křesťanů ve společnosti. V některých zemích, např. právě v Británii, je tento hlas výrazný. Vrcholní politici se britských evangelikálů ptají na to, co si myslí, existuje zde obrovská struktura mnohostranné spolupráce v oblasti politiky, legislativy, sociální práce, kultury, misie, mezicírkevních kontaktů.
U nás jsou to teprve malé začátky, ale náš cíl není o nic menší. Chceme být solí a světlem pro svět kolem nás. Chceme být hlasem milosti a pravdy v dnešní dekadentní společnosti bez etických hodnot a bez Boha, když ovšem nepočítám břicho. Jako evangelikálové máme co nabídnout. Chceme být reálnou alternativou k dnešní postmoderní kultuře a k jejímu životnímu stylu.

Směl bych požádat o specifikaci rozdílu mezi pojmy evangelický a evangelikální, které užíváte?
To je chaos, že? Evangelický je totéž, co protestantský (anglicky “protestant”). Evangelikální (anglicky “evangelical”) znamená vyznavačsky protestantský. Evangelíkem se člověk rodí, evangelikálem se stává až na základě svého setkání s Ježíšem Kristem a následného rozhodnutí. V praxi jsou u nás evangelikálové členy menších církví a nedenominačních sborů. Těch je celkem 17 tisíc, a k tomu - aby to bylo ještě složitější - evangelikálové roztroušení ve větších protestantských církvích. Světovým paradoxem je, že zastřešující organizace českých evangelikálů slove Evangelická aliance, přitom jejím členem není jediný evangelický sbor. Mám naději, že se to brzy změní. To, aby se evangelikálové dostali do povědomí naší společnosti, ovšem předpokládá, že se budou nějak společně projevovat.

S Ing. arch. Tomášem Dittrichem (1957), členem Křesťanského společenství Praha a od roku 1990 šéfredaktorem Života víry, rozmlouval David Floryk.