JAKÉ OTÁZKY PŘINESLA KAUZA "KUŘIM"?

Kauza "Kuřim" se zapsala do povědomí občanů především otřesnými obrázky nahého svázaného chlapce drženého v malé místnosti.

Mohl bych zajisté hovořit o poněkud zmatené práci policie, podivných okolnostech a sektářském pozadí celého případu, chaotickém přístupu novinářů, kteří do celé kauzy vnesli ještě více zmatku, neprofesionálním postupu pracovníků z oblasti péče o děti a nepochopitelných rozhodnutích pracovníků státní sféry... Jde o natolik zamotaný případ, že bude lepší počkat, až skutečná pravda vyplave na povrch.

To, co mě na kauze především zaujalo, je skutečnost, že je celý případ dáván do souvislosti s domácím vyučováním.

Jako rodič-vzdělavatel předesílám, že mám k domácímu vzdělávání kladný vztah a jsem rád, že se tato alternativa stala běžnou součástí našeho vzdělávacího systému. Moje dvě starší děti, vzdělávané na prvním stupni doma, se bez problémů zařadily do kolektivu dětí na víceletém gymnáziu a jejich studijní výkony jsou skutečně více než dobré.

V celém případě na mě tedy působilo podivně především to, s jakou vehemencí odborníci z řad pedagogů a dětských psychologů dělali ukvapené závěry, aniž by byli s celým případem obeznámeni (natož aby s ním byla obeznámena veřejnost) a takříkajíc "vylévali s vaničkou i dítě", když kritizovali nedostatečnost legislativy ohledně domácího vzdělávání (v dikci zákona vzdělávání individuálního). Napadá mě zcela logicky: nebylo to snad přímo na něčí politickou objednávku?

Po letech ověřování a po nějaké době platnosti nového školského zákona musím konstatovat, že paragrafy, které ošetřují individuální vzdělávání, jsou více než dostatečné. Dokonce bych řekl, že jsou zbytečně restriktivní až diskriminační. V čem? Například požadují po rodičích-vzdělavatelích alespoň středoškolské vzdělání s maturitou. To považuji za pokrytecké, neboť právě případ v Kuřimi ukázal, že ani studium speciální pedagogiky na VŠ nezaručuje vlastně vůbec nic. Kantora kantorem dělá jeho přístup k dětem a schopnost dítěti pozitivním způsobem předat jeho věku odpovídající znalosti a kompetence k získávání těchto znalostí. Vysoká škola není zárukou toho, že by z člověka automaticky udělala kvalitního učitele, lékaře, policistu, úředníka, ekonoma... Má mu v tom být jistě maximálně nápomocna, ale v posledku to záleží na schopnostech i charakteru dotyčné osoby.

Poukazovat na ojedinělý případ jako na potenciální nebezpečí, s jakým to bylo činěno v "kuřimském případu", považuji téměř za patologický jev. Proč? Stačí se totiž podívat na statistiku MPSV, která uvádí, že v roce 2006 bylo u nás týráno na 1900 dětí. Dětí, které chodily do běžné školy, a jejich učitelé toto týrání v drtivé většině nejen neodhalili, nýbrž dokonce ani nezaznamenali. Budeme tedy zpřísňovat kritéria pro poměřování škol? A budeme snad kvůli kantorům, kteří na školách distribuují drogy, šikanují, sexuálně obtěžují či fyzicky napadají děti, zavírat školy samotné? (Podle měřítka spravedlnosti "padni komu padni" by tomu tak vlastně mělo být...) Nikoli! Protože tito "rádoby kantoři", kteří poškozují svůj vlastní cech, jsou pouhými výjimkami. A za druhé není přeci možné zákonem předjímat všechny možné zkraty, které mohou v životě lidském a ve vztazích mezi lidmi nastat.

Zákon je a má být napsán jako obecně závazné pravidlo - srozumitelné a jednoduché. Posouzení konkrétního případu pak přísluší soudci. Pokud je to rozumný, inteligentní a čestný člověk s životními zkušenostmi a smyslem pro pravdu - což by měl být - pak dokáže daný případ posoudit objektivně.

Klíčové otázky kauzy "Kuřim" jsou následující: Jsme společností, která si cení svých dětí? Dokážeme ocenit a vážit si rodičů, kteří o děti dobře pečují? Vytváříme dostatečný prostor pro důstojný život rodin? Vážíme si nastávajících maminek? Preferujeme standardní rodinu (muž, žena, děti) jako základní stavební buňku funkční společnosti navzdory tlaku z řídících orgánů EU na legalizaci všech těch nemorálních a zvrácených "alternativ soužití"? A umějí státní instituce i občanská sdružení řešit krizové situace rodin, aniž by tyto rodiny programově a násilně likvidovaly odtržením rodičů od dětí? Ceníme si našich učitelů - ať už těch ve školách, či rodičů-vzdělavatelů, kteří předávají dětem pozitivní hodnoty? A nebo jsme jen lhostejní sobci, kteří žijí pro požitek okamžiku a vše cynicky poměřují penězi a vlastním momentálním prospěchem?

Kauza "Kuřim" není jen o selhání odborníků, exhibici pseudoodborníků a hyenismu těch, kdo záznamy a výslechy zveřejnili. Je to především osobní tragedie členů jedné rodiny, která z nějakých důvodů nezvládla svou úlohu. Je zároveň tragickým selháním státních orgánů i občanských aktivit, které této rodině měly pomoci vytvořit podmínky pro překonání krize.

Především je to ale o selhání nás samotných - vypovídá totiž o naší lhostejnosti, předsudcích, ztrátě zdravého rozumu a studu...

Pro Křesťan dnes a Konzervativní listí napsal - Petr Plaňanský, publicista.