Emanuel Rádl: Don Quijote české filosofie

David Floryk

Emanuel Rádl (1873 - 1942), český filosof a biolog, profesor metodologie přírodních věd Univerzity Karlovy, neúnavný glosátor, komentátor a kritik. Byl významným organizátorem českého filosofického života, stal se předsedou 'Jednoty filosofické', v roce 1934 předsedal VIII. světovému kongresu filosofů v Praze. Přispíval do řady prvorepublikových novin a časopisů, byl redaktorem 'České mysli', zakladatelem revue 'Nové Athenaeum', od roku 1927 redigoval s přítelem evangelickým teologem Josefem L. Hromádkou filozoficko-teologickou Křesťanskou revue.

V mládí se rozešel s katolickou církví, posléze se stal členem Českobratrské církve evangelické a jeho postupný příklon k protestantskému křesťanství našel vyjádření zejména v jeho spolupráci s křesťanským spolkem mládeže YMCA a v účasti na založení Křesťanské revue.

Myšlenkový odkaz Emanuela Rádla je bohatý hloubkou i rozsahem: sahá od přírodních věd až po filosofii. Nejde jen o látku, kterou se zabýval, jde především o způsob myšlení, o postoj a cíl jeho snažení.

Rádl studoval přírodní vědy a učil je na gymnáziích v Plzni, Pardubicích a v Praze. Svou odbornou dráhu zahájil jako biolog. Evropskou proslulost mu získaly obsáhlé dvoudílné "Dějiny biologických teorií novověku" (publikováno německy 1905), dílo, které patří dodnes ke klasickému fondu dějin biologie. Rádl se v něm představuje nejen jako biolog, ale i jako teoretik vědy, myslitel, který chápe biologii nejen jako izolovanou speciální vědu, nýbrž vykládá ji v širokém rámci evropských kulturních dějin, dějin idejí a filosofie. Z této přehlídky vědeckých portrétů, zachycujících mnohost individuálních přesvědčení a pravd, se Rádlovi vynořují otázky, "která z těchto pravd je pravá", "jaká jsou kritéria pravdy", jaký smysl má "kroužení vědeckých názorů, které ,o pravdě nevědouce` prostě přicházejí a odcházejí".

V roce 1919 pak byl jmenován profesorem přírodní filozofie a dějin přírodních věd na FF UK, což se za Rakouska zdálo nemožné, avšak - paradoxně - právě v této době se Rádl vrhá z laboratoře do veřejného života a přírodní vědy v jeho zájmech ustupují do pozadí.

V roce 1922 podniká Rádl cestu kolem světa, aby se lépe seznámil s východním způsobem myšlení; výsledkem této cesty je i jeho kniha Západ a Východ. Svůj vyhraněný názor na dosavadní filozofii vyslovil nejsouvisleji v Dějinách filosofie, knize osobité a divoce svérázné - ostatně jako autor sám.

"Jak zachránit civilizaci před rozkladem? To je zoufalá otázka naší doby, tím zoufalejší, že lidé necítí nebezpečí," bylo jeho krédo, které mu nedávalo pokoje ani ve vztahu ke věcem veřejným. Účelem filozofie je podle Rádla "být programem pro reformu světa", proto se po válce s vervou vrhnul do utváření nové republiky. Usiloval o prohloubení politického života, o jeho zakotvení v evropských, křesťanských hodnotách, o odbourání českého nacionalismu. "Rádl působil spíš jako prorok než myslitel", říká o něm Jan Sokol, "snad také pod vlivem závratného dojmu z Masarykova politického úspěchu, pod tlakem úkolů nového státu. V tom je jeho velikost i slabost."

Rádl svými nonkonformními názory skutečně často udivoval a rozčiloval prvorepublikové intelektuály, byl duchem vášnivým a nepokojným, v zápalu polemiky často křečovitým a cholerickým, mnohdy malicherným. Neváhal neúprosně kritizovat každého, kdo neodpovídal jeho představám, T. G. Masaryka nevyjímaje. Naléhavost jej nutila častokrát vyhrocovat a zjednodušovat, neměl čas vážit slůvka na lékárnických váhách. Právě polemika jej občas zavedla někam, kam možná ani sám nechtěl.

Filozof Jan Patočka označoval Rádla za "největšího myslitele první republiky", teolog Josef L. Hromádka ho nazval "donkichotem české filozofie".

Rádl vskutku nebyl tím, kdo měl schopnost fascinovat a strhávat masy. "Dráždil, neimponoval", říkal o něm Patočka. Nebyl soustavným myslitelem, nevyhnul se ani některým nesrozumitelným zvratům. Jeho úzkostlivá snaha porozumět i opozičním názorům vedly nejednou i k problematickým závěrům.

Přesto však vyráží dech svojí všestranností. Neustále zasahoval do dění, byl nesmiřitelným kritikem poměrů za první republiky, poměrů nejen politických, ale také kulturních, vzdělávacích, náboženských. Mrzela jej sobecká vypočítavost: "Pojetí loajálnosti se zdá být našemu veřejnému životu cizí; místo něho platí jen právní závazky, hospodářské zájmy a vláda instinktů ať rasových, ať národních."

Psal sžíravé komentáře a polemické brožury, přednášel na veřejnosti. O problémech demokracie, o "české otázce", národnostní politice, reformě školství, vztahu státu a církví, ženské otázce, alkoholismu, okultních vědách a pověrách.

Patřil k nejpronikavějším kritikům nacismu. Dříve než jiní zahlédl a uvědomil si vážnost česko-německého konfliktu a snažil se ze všech sil s ním něco udělat. Jeho Válka Čechů s Němci byla vskutku prorockým činem. Žel, Rádlův hlas tehdy zůstal osamocený. "Válka Čechů s Němci dodnes zůstává tím nejzpytavějším, co česká mysl dokázala vypovědět o českém sebeporozumění", dodává Petr Pithart.

V polovině 30. let jej vleklá choroba zcela vyřadila z veřejné činnosti, poslední léta života prožil v ústraní. V odloučení od vnějšího světa vzniká jako filosofická závěť jeho Útěcha z filosofie. V květnu 1942 Emanuel Rádl umírá.

Realistická stráž

Počátkem 20. let se Rádl pokoušel vzkřísit realistickou stranu a obživit tradici českého realismu. V roce 1900 Masaryk, společně s některými přívrženci toho, co on sám nazýval "realismem", založil Českou stranu lidovou (realistickou), později přejmenovanou na stranu pokrokovou.

"Realismus je snahou o uvědomělou politiku na základě co možná vědeckém. Realism je uskutečňováním české ideje, Chelčického humanity, vědomým pokračováním reformací a obrozováním. My nejsme ještě zcela probuzeni. A v krisi, která se jeví jako úpadek strany staročeské a mladočeské, jde o řečenou synthesi pojmovou, ale i politickou, o sbírání sil a silek, o synthesi všenárodní a v pravém duchu českém", psal tehdy Masaryk. "Ne radikalism, ani utopism, ale zkušenost a přesvědčení, to je náš program. Pro jednání je třeba přesvědčiti se, a přesvědčení znamená zdůvodněná víra, pouhý názor o věci nestačí. Český realism klade důraz na res (věci) ... Nevěřit slepě, to nikdo nemůže ani nábožensky, ani politicky, žádná slepá víra, ale zdůvodněná víra.."

Strana zůstávala na okraji dění, přesto však v letech 1907 - 1914 byl Masaryk říšským poslancem právě za tuto nepatrnou českou stranu.

V tomto "realismu" bylo roztroušeno mnohé z toho, co začínalo býti označováno za "liberalismus", onen klasický liberalismus, stojící na úctě ke svobodě jednotlivce, na loajalitě k zákonu, na přesvědčení o prvotnosti jedince před společenstvím a svědomí před institucí.

V národoveckém zmatení české politiky, plné romantismu a vlastenčení, podržet to opravdu podstatné nebylo snadné. Onen tehdejší realismus, alespoň jak mu rozuměl Rádl, byl pokusem obhájit skutečné liberální hodnoty před tím, co se také halilo do hávu liberalismu a co Rádlův souputník J. L. Hromádka později výstižně popsal takto: "Jde o nový styl životní...kulturní a politická směs, kterou nazýváme evropským liberalismem. Svoboda jako uvolnění z autority církevní, náboženské a mravní, vlast a její sláva, stát a jeho svéprávnost, radost ze života a jeho požitků. Je to trochu nálada a trochu světový názor, trochu náboženská lhostejnost a trochu mravní ledabylost, trochu vlastenectví a trochu politická svobodomyslnost - bez promyšleného a kladného programu a bez mravně opravdového úsilí o stálou reformu celého života."

Rádlovo tíhnutí k realismu jej vedlo už v roce 1919 k založení Realistického klubu a posléze ke vzniku týdeníku Realistická stráž a k pozdějším pokusům o vzkříšení realismu jako politického hnutí.

Rádl šel ve stopách Masarykových, v mnoha ohledech však viděl dále než on, mnohé uměl přesněji pojmenovat. Rádlův "realismus" tak byl svého druhu pokusem podpořit liberální a demokratické české tradice, navázat na Havlíčka, zdůraznit slušnost, uměřenost, věcnost a současně důslednost a kriticismus.

Šlo nicméně o pokus neúspěšný, jeho "realistické" snažení nikdy nepřerostlo rozměr intelektuálního kroužku. Rádl nebyl soustavným politickým myslitelem a nikdy ani v pravém slova smyslu politikem, scházel mu Masarykův organizační talent a také jeho vůdcovské charisma. Následoval Masaryka po cestách filozofické spekulace, mužem činu tak jako prezident nebyl.

V programových diskuzích na počátku dvacátých let se klub rozštěpil na skupinu Rádlovu a skupinu kolem Zdeňka Nejedlého a posléze zanikl.

Doba nepřála realistické uměřenosti a kritickému prověřování, módou se stával radikalismus a heslem doby revoluce. Nejedlý posléze zamířil do náruče komunistické strany, z Rádla se stal nezávislý intelektuál, ač formálně se stal členem sociální demokracie. Ve straně se však výrazněji neprojevil a patrně ani projevit neusilovat. V řadě otázek se odlišoval - zejména ve vztahu k náboženství a v důrazu na individualismus - a byl členem víceméně trpěným a opakovaně peskovaným za vnášení "anglosaských etických prvků", které jsou cizí našemu dělnictvu.

Válka Čechů s Němci

Patrně největšího ohlasu se dočkala ta publicistická vystoupení Rádlova, jež se týkala národnostních otázek. Právě těm se věnoval s vehemencí a způsobem u nás nezvyklým: vždyť už od počátku 20. let nesl Emanuel Rádl ze strany českých nacionalistů cejch "škůdce národa".

V roce 1928, v roce 10. výročí vzniku ČSR, vydal Rádl knihu Válka Čechů s Němci. Dávno před nástupem Hitlera a eskalací napětí v  Sudetech v ní dal najevo nesouhlas s "protiněmeckou" politikou československého státu a prorocky předvídal, kde ona česká politická praxe národního státu skončí: "Československo jest obklopeno se tří stran kmenem německým, kulturně vyspělým, rychle se vzpamatovavším z porážky, mocným a váženým ve světě; Německo bude jistě opravovati mír Versailský a ve světě nebude proti tomu protestu; Rakousko se spojí s Německem; koridor gdaňský bude zrušen, národnostní princip, kterým se bojovalo proti Německu, bude zbraní v rukou německých. Zbraní také proti Československu, které má čtvrtinu obyvatelstva německého? Co se stane, až dojde k nové světové srážce? Nejsou Němci v Čechách avantgardou německé výbojnosti? Starosti Čechů o budoucnost státu nejsou plané".

Rádl nepsal z  naivní sympatie k Němcům, nýbrž z poznání, že povrchní protiněmecké národovectví ve skutečnosti propadá vlastnímu nepříteli, totiž zhoubným tradicím německého nacionalismu v české verzi. Budoucnost nevyhádal z pocitů a z tušení, ale z analýzy logiky kmenového nacionalismu, který se vrací na hlavy svých původců, i kdyby to s národem mysleli sebeušlechtileji.

V knize se zabývá českou historií a dává si velmi záležet na tom, aby vymýtil nacionalistické pověry 19. století. "Slova "Češi" a "Němci" měla v dobách husitských jiný smysl než dnes. Nebylo "lidu českého" ani "německého" jako uvědomělé politické jednotky; nebylo jazykové otázky, protože nebylo jazykového zákonodárství, nebylo "utlačování národnostního", protože nebylo programu o tom, že snad celá země má mluviti česky nebo německy."

Problémem československého státu je, psal Rádl, že přijal pojetí československého národa právě jakožto společenství pokrevního, mystického. Rádl hledá jiné chápání národa a vidí je v odkazu nad-národní, "západní" evropské civilizace, v myšlence smluvní demokracie. Národ vidí jako "lid zorganizovavší se pod jednou ústavou", ne společenství krve a jazyka, nýbrž společenství občanské vůle, politický národ. Důsledky pokrevního, nikoli politického pojetí národa, mohou státu přinést zkázu, varoval Rádl. Kritizoval, že slovo "československý" označuje jen Čechy a Slováky, čímž se příslušníci menšin automaticky ocitají v postavení občanů druhé kategorie. "I jest naším úkolem pro budoucnost, překonati kmenové cítění ideou politického národa, jehož členy budou Češi jako Němci a jako Slováci i Maďaři."

S vervou a patosem chtěl Rádl odstranit vše, co shledal infikováno nacionalistickým morem. "Války se ponenáhlu rodí z falešné ideologie." Proto se i ve veřejném životě stavěl proti všemu, co se mu zdálo býti křivdou způsobenou Čechy: Protestoval proti zabrání Stavovského divadla. Odsoudil národnostně pojaté sčítání lidu v roce 1921. Kritizoval pozemkovou reformu, znevýhodňující německé vlastníky půdy. Agitoval proti jazykovému zákonodárství, vytýkal rozmisťování českých úředníků v německých krajích, kritizoval zvýhodňování českých škol před německými a podobně. Kritizoval, že v Ústavě není upravena ochrana národnostních menšin, ale jen jejich jednotlivých příslušníků, kteří se takové ochrany soudně dovolají.

"Tyto národnosti nejsou ani cizinci, ani přistěhovalci, ani menšinami, chráněnými více méně neurčitými zákony proti vládnoucímu národu, nýbrž jsou to konstitutivní jednotky státu. Jako patří k tělu hlava i srdce i končetiny, tak patří k našemu státu i Češi i Slováci i Němci i Maďaři, jsouce všichni stavební jednotkou stejně původní."

Pozoruhodně otevřeně působila Rádlova kritika Masaryka, který se podle něho na zavádění pokrevního pojetí národa podílí: "Místo aby omezoval moc absolutní majority smlouvou, nezadatelnými právy, právem přirozeným nebo dobrým zvykem (jak se činí na Západě), omezuje ji humanitou, to jest lidskostí."

Válka Čechů s Němci vyzněla českým uším jako tvrdá, nepřijatelná řeč. Tak tvrdá, že se raději uvěřilo, že je protičeská a proněmecká. "Nacionalismus je filosofií války mezi Čechy a Němci", psal Rádl, "můj spis podává filosofii míru mezi těmito dvěma starými sousedy a často přáteli".

Reálný politický život Rádl příliš neovlivnil. "Studená válka" mezi Čechy a Němci, jejíž kořeny tak pronikavě rozebíral, přešla naopak ve válku horkou. Skončila odsunem Němců, aktem mocenského triumfu, ale morální kapitulací.

Hlas z nadsmyslna

Pravdu chápal Rádl zpočátku téměř pragmaticky: byla mu především záležitostí mravního rozhodnutí jedince, věcí subjektivní oddanosti určitým názorům. Takto o ní uvažoval, když psal o dějinách biologických teorií. Postupně však se mu do středu pozornosti stále více dostává otázka "pravé skutečnosti", která v podobě říše absolutní pravdy, spravedlnosti a mravnosti vládne nad světem, nad lidmi, nad historií.

"Koperník vymkl zemi ze středu vesmíru; potom se shledalo, že ve světě není vůbec žádný střed a že do nekonečna jsou hvězdy. Potom nám zmizel pod nohama i střed života: shledali jsme, že existuje jen samé vznikání a zanikání od věčnosti do věčnosti. Není prý ani středu vědění, neboť i pravda je jen relativní. Není ani jistoty mravní. A lehkomyslní lidé ujišťují, že se jim hlava netočí ..."

Rádl nalezl jistotu v poznání, že "to, co má být, je původcem toho, co jest", že tento svět není poslední skutečností, že poslední slovo má "hlas z nadsmyslna", volající: "Spolehni se, bojuj, pomoz, pravda skrze tebe má vítězit!... A když ve světové katastrofě zmizí vše, co rozvinula před naším intelektem přírodověda, zůstane jediné ono poslání člověka, které není z tohoto světa... I zbývá jediná věc: svědomí lidské; zákon ,ty máš`, jako jediná absolutní, jediná platná skutečnost."

Masaryk se snažil absolutní, závazné mravní normy vyvozovat ze všelidských vztahů a vlastností, vložil morálku a náboženství do nitra člověka a i svůj konečný odkaz na "hledisko věčnosti", na nutnost víry v Boha, zdůvodňoval především psychologicky. Podle Rádla však "vláda morálního závisí na morální centrále ležící mimo náš dosah". Rozum sice nemůže tuto pravou skutečnost poznat, nemůžeme mít o ní objektivní vědění, může se však k ní přiblížit: a to je životní úkol každého z nás.