Uvažujme z pozice konkrétního embrya

Rozhovor s Liborem Ovečkou

V souvislosti s navrhovaným zákonem a obhajobou výzkumu na embryonálních kmenových buňkách v řadách vědců znovu sílí hlasy, které znevažují pohled na embryo jako na lidský subjekt. Na některé z těchto názorů jsme se zeptali PhDr. Libora Ovečky, Th. D., který přednáší na katedře systematické teologie pražské teologické fakulty University Karlovy.

Známa jsou slova svatého Alfonse z Liguori: "Lépe je připustit menší zlo, aby se zabránilo většímu." Není tímto menším zlem zákon, který má usměrnit dnes bezprávní stav, umožňující vědcům dělat s embryi v zásadě cokoliv?

Ze dvou zel je samozřejmě třeba volit to menší. Jádro sporu je obsaženo v pojmu "statut embrya". Jde o to, čím embryo je - zda lidskou bytostí, nebo vznikající lidskou bytostí, anebo prostě jen shlukem buněk bez vlastní subjektivity. A když je zničíme, co vlastně děláme? Zlikvidujeme shluk buněk, biologického materiálu, nebo zabijeme člověka?

Podle jednoznačné nauky katolické církve je embryo nositelem subjektivity, je člověkem v počátečních fázích osobního vývoje. Přípustné jsou proto jen takové zásahy do jeho organismu, které jsou namířeny k jeho prospěchu - tedy terapeutické. Lidský jedinec nesmí být bez svého vlastního rozhodnutí obětován rozvoji vědy, prospěchu lidstva, záchraně zdraví či života jiného jedince. Naši biskupové k tomu loni v listopadu řekli jasné slovo: "Žádná lidská bytost, a tedy ani lidský zárodek, se nesmí stát prostředkem pro dosažení prospěchu druhých." Přednost lidského subjektu před zájmy vědy i společnosti zdůrazňuje i Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti ve vztahu k medicíně a biologii Rady Evropy. Od roku 2001 je tento dokument součástí našeho právního řádu.

Navrhovaný zákon má legalizovat využití již existujících embryí k vědeckému výzkumu. Ten má bezpochyby bohulibé cíle - má pomoci léčení jinak nevyléčitelných chorob. Ale má se tohoto prospěchu dosáhnout tím, že zabijeme někoho jiného?

Embrya, která jsou uložená na klinikách asistované reprodukce, neměla podle učení církve nikdy vzniknout. Jenže tu jsou. Nelze uvedenou tezi sv. Alfonse aplikovat i na stav těchto jedinců, kteří leží zmraženi a čeká je dříve nebo později smrt?

Uvažujme z pozice daného lidského subjektu - konkrétního embrya. Čeká ho zlo: absurdní, nesmyslná smrt. Toto zlo není nijak umenšeno perspektivou, že tento jedinec bude učiněn předmětem výzkumu, že bude chápán jako předmět. Pokud snad jeho smrt pomůže někomu jinému, jde o prospěch jiné osoby, nikoli daného embrya. Zemřít při laboratorních pokusech není zlo o nic menší.

Je možné na tato embrya pohlížet jako na nevyhnutelně umírající? Vědci se stále uchylují k pohledu na embrya jako na dárce orgánů - kmenových buněk...

Z právního ani mravního hlediska nikoliv. Odejmutí orgánů z těla živého člověka je přípustné pouze s jeho souhlasem a takovým způsobem, aby to neohrozilo jeho život. Rozebrat embryo na kmenové buňky znamená jeho smrt. Souhlas s odejmutím orgánů se podle zákona naší republiky předpokládá u všech, kdo se nezaregistrovali do národního registru nesouhlasících. To se ale týká mrtvých, nikoliv živých.

Znepokojivé je, že mnozí lékaři a vědečtí pracovníci mravní hledisko z úvah o zacházení s lidskými embryi výslovně vylučují a tvrdí, že se jedná o pouhé buňky bez osobní subjektivity. Pokud jsou o tom skutečně přesvědčeni, pak chápu, že nemají zábrany užívat tělo embrya jako surovinu, jako zdroj velmi cenných kmenových buněk.

Existují morální teologové, kteří tvrdí, že by se tato embrya mohla podílet na vyšším dobru lidstva jako celku, že by jejich jinak nesmyslně končící život mohl být "refinalizován" ku prospěchu druhých....

Pokud jde o lidský život, je "refinalizace" teologický nesmysl. Cíl a hodnota lidského života není v tom, aby byl užitečný. Spočívá v životě samotném, v jeho povolání do věčnosti, ne v tom, co případně přináší, vytváří, jak může posloužit druhým. Smysl má i život takového člověka, který zdánlivě žádný prospěch nepřináší, protože je třeba dlouhodobě upoután na lůžko. Jestliže někdo říká, že lidskému životu může být dán "nový" smysl, znamená to, že neuznává ten pravý a skutečný smysl, který tento život má.

"Refinalizaci" je třeba radikálně odmítnout. Kdybychom ji přijali, bylo by to podobné, jako kdybychom chtěli dát další smysl životu nebo spíš smrti těch, kteří zemřeli v koncentračních táborech v důsledku "lékařských pokusů". A to tak, že bychom výsledků těchto "výzkumů" využívali v medicíně k užitku jiných jedinců, kteří by tak měli prospěch ze smrti někoho jiného. To by bylo radikální znevážení hodnoty života lidí, kteří byli umučeni, a povážlivá změna paradigmatu zacházení s lidským životem. Nehrajme si na hyeny, které číhají na blížící se smrt, aby si z toho, kdo se nemůže bránit, uchvátily kus pro sebe.

Embrya na klinikách asistované reprodukce - v nejedné zemi jsou jich zmraženy desítky tisíc - je třeba nechat zemřít co nejdůstojnějším způsobem, pokud je to vůbec možné. Byla totiž vytvořena nemravným způsobem, a není přípustné z jejich existence těžit a užívat je jako materiál pro výzkum.

Rozhovor připravil Jiří Macháně,
text publikován v příloze Katolického týdeníku PERSPEKTIVY 05/2006