Michaela Freiová
Feminismus

V naší zemi se feminismus jako ideologie, resp. jako akademická disciplína vynořil s mnohaletým zpožděním, teprve několik let po převratu v roce 1989. Na druhé straně v naší společnosti nepředstavuje tak zřetelný zlom v životním stylu lidí a rodin, jako v tradičně demokratických společnostech, protože komunistický režim prosadil v 50. letech řadu jeho praktických požadavků. Především výdělečnou činnost matek, resp. povinnost ženy spoluživit nebo živit rodinu. Ještě podle Občanského zákoníku, platného do roku 1949, připadala povinnost finančně zabezpečit rodinu muži. Vycházelo se z předpokladu, jak to tehdy formulovala jedna z poslankyň, že výživa rodiny a dětí je povinností obou rodičů. Ženina práce v domácnosti a péče o rodinu je vyživovací příspěvek z její strany, a proto zůstává povinností mužovou, aby získával prostředky na živobytí. Naprosto se vytratilo povědomí zřetelné ještě z knih o manželství z doby předválečné a starší, že výdělečná činnost ženy, která je matkou, není její povinnost. Jestliže se souhlasem manžela přesto vydělává, jsou získané prostředky pouze její a ona není povinna z nich přispívat na domácnosti. 50. léta se svým masivním tlakem na nástup žen i matek malých dětí do zaměstnání vlastně navodila tu povinnost spoluživitelství, spoluvydělávání a dospěla potom i k představě, že žena by měla rodinu umět uživit sama.

Jan Amos Komenský
Jak dovedně užívati knih

Nebylo, není a nebude tak nadaného člověka, aby všechno sám ze sebe jako pavouk pavučinu ze svých vnitřností soukal, proč bychom si od sebe navzájem nevypůjčovali, proč bychom neužívali výsledků cizí práce ke své potřebě? Není pro nás lepší být včelami, které nesají ze sebe samých, nýbrž létají po zahradách, lukách a lesích, sbírají pyl a ten teprve zpracovávají? Ani nejučenější muži si nikdy jinak nepočínali ... Ale které knihy je třeba takto číst? Všechny. Neboť žádná kniha není tak špatná, aby neobsahovala něco dobrého, praví Plinius. Protože není možno číst všechny knihy (zvláště když jako povodeň roste jejich počet), je třeba přečíst aspoň většinu z nich. Není-li ani to možné, aspoň lepších co možná nejvíce, a není-li ani to možné, tedy nejlepší z nich.

Josef Maria Bochenski
Pacifismus

Pacifismus je v podstatě totožný s přesvědčením, že mír je žádoucí stav a že je třeba se o něj zasazovat. V praxi se však pacifismus obvykle projevuje v podobě dvou pověr: 1) že míru lze dosáhnout odzbrojením mírumilovných národů; 2) že jakákoli válka je morálně nepřípustná. Zkušenost nám bohužel říká, že odzbrojení mírumilovných národů má za následek jejich ovládnutí národy agresivními, jež nakonec rozpoutávají válku proti sobě podobným dravcům. Proto nemůže obstát tvrzení, že každá válka je nespravedlivá, neboť existují okolnosti, za nichž v souladu s normálním cítěním přichází ke slovu samozřejmá povinnost bránit se zbraní v ruce práva těch, za něž odpovídáme. Na následujícím příkladě si můžeme tuto pravdu objasnit. K farmáři na divokém Západě přichází soused a svěřuje mu svoji šestiletou dcerku, protože odjíždí do města a doba je - jak sám říká - neklidná. Proto náš farmář vyčistí pušku a nabije ji. Děvčátko si hraje na dvoře, kam náhle vtrhne bandita a rozmáchne se klackem, aby dítěti roztříštil lebku. Otázka zní: smí na něj farmář vystřelit? Z hlediska zdravého rozumu odpověď zní: samozřejmě, nejen že smí, ale kdyby nevystřelil, byl by hoden pohrdání, protože jeho svatou povinností bylo chránit život dítěte, jež mu bylo svěřeno. A v obranné válce jde velmi často jednoduše o životy našich spoluobčanů, jak tomu také bylo během 2. světové války. Proto je zcela evidentní, že ozbrojený boj na obranu sociální skupiny je nejen přípustný, ale že jde o morální příkaz. Pilsudski napsal v roce 1908: "Kdybych chtěl vítězit bez boje, a to bez boje na ostří zbraní, potom bych nejen nebyl bojovník, ale byl bych jednoduše hovado mlácené klackem."

Daniel Pipes
Nepřítel má jméno

Nedokážeme-li pojmenovat svého nepřítele, jak bychom jej mohli porazit? Podobně jako musí lékař určit diagnózu předtím, než začne léčit pacienta, musí stratég identifikovat nepřítele dříve, než se mu může podařit vyhrát válku. Přesto mnozí na Západě nejeví žádnou ochotu identifikovat protivníka v konfliktu, který americká vláda nazývá "globální válkou proti teroru", "dlouhou válkou", "celosvětovým bojem proti násilnému extremizmu" či dokonce "globálním bojem za bezpečnost a pokrok".

Jakub Calatrava
Islám. Konečné řešení evropské otázky?

I. díl
"Velké civilizace nelze podrobit, pokud se nezačnou ničit samy od sebe"
W. Durant

Islám od počátku 8. století byl, v současnosti je a v důsledku populační exploze arabsko-islámského světa a muslimského obyvatelstva v Evropě ještě minimálně dvě desetiletí bude nejzávažnějším faktorem ohrožení Evropy jako suverénního, politicky a kulturně-civilizačního prostoru.

Roman Joch
Alexandře Solženicyne, odpočívejte v pokoji!

Není člověku dáno udělat na světě víc, než zamýšlel Bůh. Solženicynovou službou lidstvu bylo odhalení skutečného zla, které se zrodilo a kterému se bohužel dobře dařilo v jeho milované Rusi. "Ivan Děnisovič" i "Gulag" jsou knihami, ve kterých se odráží smutné melodie darované shora. Autor se svého cíle, naučit těmto melodiím celý svět, aby ten na komunistické zlo nikdy nezapomněl, zhostil šlechetně. Tichý odchod z tohoto světa v létě a doma, tak jak si přál, si Alexander Solženicyn určitě zasloužil.

David Floryk
Trkalo se tele s dubem

Solženicyn byl mnohem víc, než jen vynikajícím spisovatelem, houževnatým samorostem, kronikářem gulagu, kritikem komunismu i západního materialismu. Byl tím vším a ještě mnohým dalším a vyrostl tak v titána, který si získal mnoho obdivovatelů, ale i nepřátel a kritiků po celém světě.

Solženicyn na Harvardu

Co asi na dnešním Západě bije cizince do očí? Občanská statečnost zmizela nejen ze západního světa jako celku, neprojevuje ji žádný z jeho států, žádná vláda, žádná strana a ovšem ani OSN. Tento úpadek odvahy je zvlášť patrný na řídící vrstvě inteligence, takže vzniká dojem, jakoby odvaha zmizela ze společnosti vůbec. Jistě - je zde samozřejmě ještě mnoho individuální odvahy, ale to nejsou lidé, kteří by udávali tón životu společnosti. Političtí a intelektuální činitelé vykazují známky úpadku, slabost, nerozhodnost činů, slov a ještě více teoretických úvah, v nichž ochotně nabízejí důkazy, že tento způsob jednání, zakládající politiku určitého státu na servilnosti a zbabělosti, je pragmatický, racionální a oprávněný, a to na kterékoli intelektuální i mravní úrovni. Tento úpadek odvahy, který tu a tam již vede k naprosté ztrátě jakékoli mužnosti, je se zvláštní ironií podtrhován tam, kde titíž činitelé projevují nečekané návaly statečnosti - vůči vládám bez moci, vůči slabým státům, které nikdo nepodporuje a vůči proudům, které všichni odsuzují a které zjevně nemohou nikomu ublížit. Zato jim slova zamrzají v ústech a ruce klesají před každou mocnou vládou či hrozivou silou, před agresorem a před internacionálou teroru. Je třeba připomínat, že úpadek odvahy se vždy považoval za začátek a předzvěst konce?

Petr Příhoda
Současná Evropa hledá sebe samu

Irské referendum odmítlo takzvanou Lisabonskou smlouvu, která chce prohloubit integraci Evropské unie. Znamená irské NE také NE její integraci? Nikoli. Čemu tedy platilo? Někteří soudí, že se Irové bojí o "irskou identitu", že jim například Unie bude vnucovat právní normy, o něž oni nestojí. - Irské odmítnutí je téma aktuálně závažné, ale je záhodno nepouštět ze zřetele otázky zásadnější. Především zda se má Evropa integrovat a proč.

Dan Drápal
Gruzínské prozření

Večírek je u konce. Český národ si užil více než desetiletí bezprecedentně stoupající životní úrovně, obklopen samými přátelskými státy. Pohotově jsme naskočili do rozjetého vlaku západní prosperity a začali jsme nasávat miliardy, jež nám štědře poskytuje šťastnější část Evropy. A do Ruska to bylo minimálně přes dvoje hranice. Dlouhou dobu to vypadalo, že nás už Rusko ohrožovat nebude.

Pavel Mareš
Šrouby na silnici

Jezdíte taky na kole? Pak to určitě znáte. Při jízdě autem si všimnout nestačíte, ale z kola vidíte všechno, co na silnici kdo ztratil. Bývají to například pracovní rukavice - vítr je smetl z ložné plochy; poklice kol - moc na těch ráfcích nedrží; a potom nejrůznější šrouby. To poslední je nejzajímavější. Auta se na silnicích očividně rozpadají. Tu upadne šroub, tam matka, nedotažené víko nádrže. Je to projev celkového směřování přírody: od uměle vytvořeného pořádku k živelné dezorganizaci, od vnucené uspořádanosti do prapůvodního chaosu. Fyzikové tomu říkají učeně druhá věta termodynamická, my laici to známe z každodenní zkušenosti: co se přestane udržovat, to začne chátrat, rezivět, zarůstat plevelem, rozpadat se. Ať už je to automobil, dům, město nebo celá civilizace. Ta tendence k samovolnému rozkladu je pohříchu nevyhnutelná a jednosměrná: ještě nikdy se nestalo, že by se ztracený šroub sám vrátil na své místo. Někdo ho tam musí dát, a ten někdo musí vědět, že tam patří. Musí znát jeho účel, musí disponovat určitou inteligencí a určitou informací.