Konzervativní listí číslo 19

---

Nejde o politiku, jde o smíření
1. 06. 2003 Pavel Neústupný

Konzervativci mezi Scyllou a Charybdou
1. 06. 2003 Jan Kubalčík

Které zájmy prezident hájí?
1. 06. 2003 Dan Drápal

Občanská obroda
Konzervativní pohled na problémy současného světa
1. 06. 2003 Jan Kubalčík

Slábnutí demokracie
1. 06. 2003 Vlastimil Podracký

Jak je tomu s těmi národními zájmy?
1. 06. 2003 Petr Hampl

Nedemokratické počátky evropské ideje?
1. 06. 2003 David Hanák

Diskrétní tabu českého tisku
1. 06. 2003 Michaela Freiová

Sekulárně o Bohu
1. 06. 2003 Michaela Freiová

Co jsou národní zájmy?
1. 06. 2003 Benjamin Kuras

Chceme být reálnou alternativou k dnešní postmoderní kultuře
1. 06. 2003 Tomáš Dittrich

Národní nezájem
1. 06. 2003 David Floryk

Je načase přejít z obrany do útoku
1. 06. 2003 Astride Wenigerová – Noga

---

Pavel Neústupný
Nejde o politiku, jde o smíření
”Mám už léta zvláštní břímě, pokud jde o vztah Čechů a Sudetských Němců”, říká Pavel Neústupný, Čech, žijící v Německu, který se ovšem do Čech stále vrací. ”Nejde mně o politiku, jde o smíření”, opakuje poselství, s nímž objíždí pohraničí a snaží se stavět mosty, budovat přátelství, připomínat, modlit se. ”Politika bude sama následovat, když se my Češi vyrovnáme se svými dějinami”. [celý článek]

Jan Kubalčík
Konzervativci mezi Scyllou a Charybdou
Před rokem jsem zde hovořil o dvou tématech, která nás dodnes rozdělují. O Evropské unii a o Benešových dekretech. Vrátím se krátce pouze k prvnímu z nich. Domnívám se, že jsme jako konzervativci opět promarnili jednu příležitost. Jak ti z nás, kteří vstup podporují, tak ti, kteří se domnívají, že by bylo lépe, aby ČR do EU nevstoupila, vyměnili možnost agitovat – a to platí zejména o euroskepticích – za jeden konzervativní princip. Mám na mysli odpor k referendu jako takovému, jako k institutu, který je postaven na principu vlády průměru, na kterém není z podstaty nic dobrého. Jistě nemusím rozvádět, co mám na mysli – většina z Vás můj názor zná a sám sobě pokládám za vinu, že jsem jej nepředkládal hlasitěji… [celý článek]

Dan Drápal
Které zájmy prezident hájí?
Šéf prezidentova tiskového odboru Petr Hájek je příkladně loajální. Nemyslím to ironicky – loajálnost není něco, čím by česká politika zrovna oplývala. Važme si jí. Vzal si ovšem za úkol něco velmi nesnadného: obhájit (především zahraničněpolitické) působení našeho pana prezidenta. Snaží se čelit mínění, že náš pan prezident nemá v zahraničí dobrou pověst. Jelikož toto mínění není založeno na empiricky měřitelných faktech a je vždycky subjektivní, nelze v této věci říci konečné slovo. Na základě toho, co slyším, se ovšem musím přidat na stranu těch, kteří soudí, že náš pan prezident v cizině příliš dobrou pověst nemá.
Pan Hájek sice tuto nepopularitu relativizuje, nicméně nepřímo ji přiznává. Zdůvodňuje ji ovšem tím, že pan prezident jen hájí zájmy své země.
Pokud to pan prezident skutečně dělá, můžeme si položit otázku, zda to dělá způsobem, který jiné státníky, eventuelně média, zbytečně popouzí, nebo nikoli. Tedy zda by šlo naše národní zájmy hájit s menšími ztrátami, nebo zda to možné není… [celý článek]

Jan Kubalčík
Občanská obroda
Konzervativní pohled na problémy současného světa
Kniha Vlastimila Podrackého je, jak podtitul napovídá, příspěvkem k původní česky psané literatuře o konzervatismu. Autor však není v posici pozorovatele, ale spíše ”tvůrce” či ”vykladače”. Nezůstává ”nad věcí”, své názory formuluje jasně a s plným osobním nasazením a intelektuální poctivostí. Vychází z řady titulů, cituje i takové, které jsem neočekával, naopak mě v použité literatuře překvapila absence klasických i modernějších děl, bez kterých se text zabývající se konzervatismem obejde jen obtížně (Burke, Tocqueville, Scruton,…). ”Občanská obroda” bude čtivá pro každého, kdo je již konzervatismem nějak dotčen – nemám přitom samozřejmě na mysli nutně nějakou ”teoretickou průpravu”. Vždy si v takovýchto souvislostech připomínám, že: ”Konzervativci nevěří, že lze každou lidskou hodnotu analyzovat a že lze každé logicky zdůvodněné přesvědčení vyjádřit prostředky matematické nebo výrokové logiky. Ale při střetnutí se svým oponentem – stejně jako se sebou samými – zaznamenají porážku, pokud nepocítí jako svoji povinnost podřídit vlastní lidské hodnoty co nejpřesnější klasifikaci a pokud nevyjádří své zásady a přesvědčení tak jasně, jak to jen lze.” (Sir Kenneth Pickthorn). A obávám se tedy, že pří vší úctyhodné snaze zůstal text v tomto ohledu těm, kteří se na konzervatismus dívají s nedůvěrou, ale pravdu hledají poctivě a upřímně, mnoho dlužen. Autor se však domnívá, že většina lidí je přirozeně konzervativní – takže pokud je jeho hypotéza pravdivá (a já jsem velmi nakloněn tomu věřit), není tato občasná argumentační nedokonalost nijak fatální… [celý článek]

Vlastimil Podracký
Slábnutí demokracie
Postupné slábnutí státu znamená, při zachování stávajících demokratických mechanizmů, též slábnutí demokracie. Zastupitelská demokracie je založena na státním zřízení. Čím je silnější stát, tím větší je spoluúčast občanů na řízení svých záležitostí. Sociální stát, který je již dnes minulostí, byl vlastně velmi silný, dokázal zachytit pomocí daní podnikatelské zisky a z nich realizovat sociální projekty. Dovedl i řídit hospodářství. To znamenalo v demokratických zemích velkou účast občanů na řízení státu a tím v podstatě většiny aktivit. Pokud je již stát pouze ve vleku mezinárodních závazků, které občan nemůže ovlivnit a dále ve vleku různých kapitálových skupin, potom se zároveň se státem vzdává svých pravomocí i občan.

Vezměme si příklad kauzy Matiční ulice. Původně byla občanská vůle v obci i ve státě zeď v Matiční ulici postavit. Pokud by byla dostatečná demokratická zpětná vazba, potom by zeď jistě stála. Protože však v této zemi již občané nevládnou a mezinárodní tlaky, mnohdy zcela nezasvěcené do místních poměrů, rozhodují za občany, musela se zeď zbourat. Takových příkladů je mnoho a vidíme, jak silné jsou vnější tlaky. Jsou projevovány pomocí jistých mezinárodních závazků, ale i vnitřně pomocí různých mezinárodních organizací, třeba ekologických nebo se tvářících jako občanské. Demokracie se stává nefunkční… [celý článek]

Petr Hampl
Jak je tomu s těmi národními zájmy?
Český národní zájem můžeme chápat jako úsilí o to, aby se obyvatelstvu České republiky dobře žilo. To zahrnuje tři skupiny faktorů, a to (a) předpoklady pro hospodářskou prosperitu, (b) rozumnou míru ochrany před zločinností a zvůlí státní správy a (c) kulturní faktory.
Aktivity státu na mezinárodním poli by potom měly být vedeny cílem podporovat předpoklady pro dobré životní podmínky vlastního obyvatelstva a eliminovat faktory, které mu brání.
Myslím, že takto tomu rozumní většina těch, kdo dnes hovoří o českém národním zájmu a pokusím se to ilustrovat na dvou hlavních bodech agendy, která je s tím spjata.
Prvním příkladem je skepse nebo přímo odpor k anexi České republiky Evropskou unií – tyto postoje jsou spojeny s přesvědčením, že se naším začleněním do evropského superstátu výrazně sníží předpoklady pro hospodářskou prosperitu a zmizí ochrana před zvůlí státní správy… [celý článek]

David Hanák
Nedemokratické počátky evropské ideje?
Snad žádná kniha v oblasti politického myšlení v poslední době nevzbudila takovou pozornost jako ”Znečištěný pramen” Johna Laughlanda. Právem. Jestliže totiž zdejší politické elity po roce 1989 měly nějaký společný konsensus, pak to byl požadavek urychleného vstupu do EU. Laugland tento falešný konsensus vycházející z apolitické představy EU úspěšně narušuje.
Laugland je konzervativní Brit. Nejde o nějaký geografický údaj, jde o styl politického myšlení, které tímto výrazem lze označit. Navazuje na takové autory jako např. Edmund Burke nebo John Henry Newman. Řadí se k dlouhé řadě anglosasů, vyznávajících svobodu, tradici, smysl pro uměřenost, soukromé vlastnictví, křesťanství... Obsah knihy staví každého pravicového voliče a politika před zásadní problém: Buď jsem svým smýšlením na pravici a pak musím být proti přidružení Česka k EU nebo se zásadně mýlím ve své politické orientaci. Další možností je z pravicových pozic Lauglandovu kritiku vyvrátit a to je podle mého názoru skoro nemožné… [celý článek]

Michaela Freiová
Diskrétní tabu českého tisku
Pokud jde o výběr témat článků nebo čtenářských dopisů, jsou české deníky zatím stále ještě o něco velkorysejší než západoevropský tisk, i když se situace rychle mění k horšímu. Články obhajující přirozenou rodinu, ochranu života a křesťanské kořeny Evropy mohly u nás vycházet ještě v polovině devadesátých let, vlastně ještě o pár let déle. Někdy na zlomu tisíciletí začalo klima přituhovat.
Od jara roku 2002, zdá se, zahájily hlavní deníky (MFD, LN) politiku "containmentu" a civilizačně-kulturní témata dostala červenou, což se týká i čtenářských dopisů. Je znepokojivé, že se tak stalo právě v době, kdy by bývala měla vrcholit debata o Evropské unii a bylo by bývalo třeba objasnit některé body z civilizační problematiky, která je z dlouhodobého hlediska hlavním otazníkem nad budoucností EU.
Témata, jež napříště nebudou trpěna, lze vymezit poměrně snadno: nacházejí se v trojúhelníku vymezeném (1) biblickým náboženstvím a pohledem na člověka, (2) přirozenou rodinou a vztahy z ní odvozenými, a (3) ochranou lidského života od početí do přirozeného konce. Není na tom nic překvapivého: západoevropská centrální média uplatňují stejnou politiku a dalo se čekat, že se naše média dříve nebo později zarovnají do řady… [celý článek]

Michaela Freiová
Sekulárně o Bohu
V sobotních Lidových novinách jsme se dočetli, že se naši zástupci v evropském konventu nepřipojili k žádostem, aby do preambule evropské ústavy bylo vloženo odvolání na Boha a aby bylo výslovně zmíněno (západní) křesťanství jako duchovní rámec, v němž vznikla Evropa v dnešní podobě. Zástupce jmenovaný ministerstvem zahraničí řekl, že Bůh nepotřebuje být v ústavě zmiňován, a dodal, že to říká jako věřící člověk.

Předpokládám, že pan Kohout je křesťan nebo žid a mluví tedy o Bohu, o němž mluví bible: je to Bůh, který nečeká na naše oběti, takže nečeká ani na zmínku v preambuli ústavy. Tu zmínku tam potřebujeme my, a potřebujeme ji stejně jako výslovnou zmínku o křesťanství. Tím "my", nemyslím "my věřící", ale "my, obyvatelé sekulárních států Evropy". Důvody jsou přinejmenším dva.

Tím prvním je politická filosofie křesťanského Západu, postavená především na myšlenkách Augustinova díla "O Boží obci". Z těchto myšlenek vyplývá - zjednodušeně řečeno - obraz člověka jako osoby, která svým konečným určením (spása) překračuje politický řád. Kvalita politického řádu se hodnotí podle toho, jaký prostor poskytuje člověku. Konečné určení (spása) platí pro člověka, nikoli pro stát: stát nelze spasit, dějiny nelze spasit, to vše je jenom dočasné. To ale - u Augustina - neznamená, že na politickém uspořádání nezáleží. Je velký rozdíl mezi státem jako "lotrovstvím", a státem, kde lid spojuje "láska k řádu". Zmíníme-li se tedy v budoucí Evropské ústavě o křesťanství, říkáme tím, že evropská integrace nespočívá na utopické koncepci: že si od ní neslibujeme nastolení ráje na zemi, neslibujeme si od ní utvoření dokonalého společenství, ale hodláme její kvality hodnotit podle toho, jaký prostor poskytuje lidskému hledání, lidskému osudu… [celý článek]

Benjamin Kuras
Co jsou národní zájmy?
Pojem české národní zájmy se v poslední době omílá ve všech kruzích, od prezidenta přes vládní ministry po kdejakého novináře, aniž by komu bylo jasné, co kdo českými národními zájmy myslí. Takže asi nastal čas roztočit důkladnou debatu o tom, co vlastně české zájmy jsou. Máme-li si vybrat z historie, nabízí se nám pestrý výběr od svatováclavského odevzdávání hřiven a volů německému císařství, přes husitské rebelie, nadšenou loajalitu k mnohonárodní říši rakouské, splynutí s národem velkoněmeckým, přilnutí k slovanskému dubisku, až po chystané rozplynutí do abstraktního evropanství. Pro každou variantu se vždy našlo dost stoupenců s pádnými argumenty, s nimiž se dalo často polemizovat jen s velkým rizikem.
Jak si Češi představují české zájmy v praxi, se ukázalo za irácké války. Dají se asi definovat takto: Aby se vlk nažral, koza zůstala celá a Čech mohl sedět na plotě a dívat se, jak to dopadne, aby se pak přidal na vítěznou stranu. Jinými slovy, nejvlivnější čeští politici se spolu s většinou národa domnívají, že pro Čecha bude nejsprávnější tvářit se, jako by byl s každým, ale zároveň nic neriskovat s nikým. To je sice pohodlné, ale má to vždy krátké trvání a končí národní tragedií - bez mocných spojenců, kterým by stálo za to pro Čechy nasazovat krk. Kdo sedí na plotě, je pro každého snadným terčem. Nebo jak praví Dante, ”nejžhavější místo v pekle je vyhrazeno pro ty, kdo v kritických konfliktech zůstávají neutrální”… [celý článek]

Tomáš Dittrich
Chceme být reálnou alternativou k dnešní postmoderní kultuře
“Musí tu být přece lidé, kteří půjdou za biblickými ideály”, říká Tomáš Dittrich, šéfredaktor nejčtenějšího tuzemského evangelikálního měsíčníku ŽIVOT VÍRY v rozhovoru pro Konzervativní listí…

Diskuse před referendem opětovně ukázaly, že křesťané jsou ve vztahu k EU, ale i k politice obecně, značně nejednotní...
Na tuto otázku se špatně odpovídá, neboť není zřejmé, co je myšleno pod pojmem “křesťané”. Osobně jsem přesvědčen, že drtivá většina jak českých liberálních protestantů tak katolíků vstup naší země do EU podporovala. Členové evangelikálních církví byli většinou proti vstupu. Co se týče členů např. Apoštolské církve nebo Křesťanských společenství, výrazně převážily názory proti vstupu, u Církve bratrské byla proti vstupu podle průzkumu, který jsem měl k dispozici, ne tak výrazná většina. Konzervativní katolíci se podle mých odhadů proti vstupu postavili téměř všichni. U neliberálních křesťanů je tedy jednota ve věci EU výraznější, než u těch politických témat, kde na pořadu nejsou prvoplánově otázky etiky… [celý článek]

David Floryk
Národní nezájem
Češi mají problémy s Němci. Nic nového, řeknete si možná, mají je už odedávna. Nikoliv Češi s Němci, namítnou jiní, to malá Česká republika s velikým Německem je má. My žádné problémy nemáme, ohradí se další, to jen pisálci pořád rozfoukávají minulost, aby bylo o čem psát. To Němci mají problémy, když vidí, že je u nás přes všechny tunely pořád ještě co privatizovat. Zdá se, že paleta reakcí na ono banální tvrzení v úvodu je poměrně široká. Jistě, všechny jsem si je vymyslel, když jsem dumal, jak efektně svůj článek o národních zájmech začít. A jinak, než Německem, přece nejde začít, uznejte sami: vždyť při které příležitosti zaznívá z úst českých politiků sousloví ”národní zájmy” častěji, než při nějaké vzrušené debatě o Němcích? … [celý článek]

Astride Wenigerová – Noga
Je načase přejít z obrany do útoku
“Komunismus je druhým nejstarším náboženstvím světa”, říká Astride Wenigerová – Noga ve svých kanadských úvahách o budoucnosti konzervativního hnutí v Česku.

V roce 1938 došlo k události v ČR skoro neznámé: americký komunista a ruský špión Whittaker Chambers spatřil světlo pravdy o Sovětech a duší i tělem opustil Stranu. Už v devětatřicátém informoval Rooseveltova podřízeného o infiltraci americké administrativy ruskými špióny a zbytek života pak zasvětil boji proti komunismu. Jeho životní zkušenosti a zkušenosti mnoha konzervativců jsou obsaženy ve dvou myšlenkách: Ta první zní: občané západní civilizace se dělí pouze na liberály a konzervativce.
”V našem století”, prohlásil Chambers, ”v příštích několika desítkách let, bude rozhodnuto pro mnoho generací dopředu, zda se lidstvo obrátí ke komunismu, nebo se celý svět stane svobodným, nebo zda v nastávajícím zápase bude civilizace, tak jak ji známe, úplně zničena.” Později pravil, že ve svém životě ”osobně stál na straně dvou velkých věr naší doby – na straně komunismu a poté na straně Boha”. Komunismus je pak ”vidinou člověka, prostou Boha” a jako takový je druhým nejstarších náboženstvím světa. ”Jeho příslib byl našeptán v prvních dnech Stvoření pod stromem dobrého a zlého: Budete jako bohové. Zde máme dva nesmiřitelné protiklady – Bůh nebo člověk, duše či tělo, svoboda nebo komunismus.”… [celý článek]